„První jizvy jsem získala ve čtrnácti, když jsme si s kamarády hráli na honěnou, já upadla a skončila s jizvami na obou nohách. Roky jsem pak kvůli tomu byla paranoidní, nechtěla jsem své nohy nikomu ukazovat a nosila jsem jen kalhoty,“ vzpomíná Andrea.

Andrea je zapojená do projektu Behind the Scars. Ona a dalších více než 60 lidí.  A pořád přibývají další. Další lidé, kteří se chtějí podělit o příběh, který se za jejich jizvami skrývá. A taky o jizvy samotné. Ty zachycuje Sophie Mayanne prostřednictvím svého fotoaparátu. Záměr? Oslava jizev všech tvarů a velikostí.

„Jako fotografku mě vždycky zajímalo to, co společnost označuje jako „vady“. V tomto projektu chci, aby lidé viděli své jizvy v novém, pozitivním světle. A vy abyste o své kůži také přemýšleli jinak“, vyzývá anglická fotografka.

Její projekt kombinuje velmi citlivé fotografie s často silnými životními příběhy. Za jizvami stojí totiž nejen dětské hry, ale i závažné operace, následky sebepoškozování, požáru nebo autonehody. „Bojuji se sebepoškozováním od osmi let. Co si jen pamatuji, byly moje emoce hodně intenzivní a tohle byla jedna z cest, jak se s tím vypořádat,“ vysvětluje tentokrát Asleigh.

Příběhy v projektu také dobře reflektují přístup lidí k vlastním jizvám. Někteří cestu ke smíření stále hledají, jiní už se s nimi sžili. „Jsem na svou jizvu velmi hrdá, je to důležitá součást mé identity. Doufám, že to nabídne jakési uklidnění i jiným pacientům se skoliózou,“ říká Phoebe. I její příběh je důkazem, že jizvy – ať je jejich velikost či příčina jakákoliv – jsou přirozenou součástí života.