Piana na ulici hrají už třináct let. Zahrát si smí každý

Jdete na vlak, spěcháte halou hlavního nádraží — a najednou se prostorem nese klavír. U piana sedí kluk v teplákách, cestující zpomalují, někdo natáčí, někdo jen stojí a poslouchá. Veřejná piana, na která smí zahrát každý, patří k nejmilejším proměnám českých měst posledního desetiletí. A začalo to celé jednou pražskou ulicí.

Zázrak z Krymské

V létě 2013 umístil pražský kavárník Ondřej Kobza do ulic prvních pět pian — vůbec první vyzkoušel při sousedské slavnosti v Krymské ulici ve Vršovicích. Nápad byl prostý jako stupnice C dur: postavit nástroj tam, kudy chodí lidé, a nechat je hrát. Žádný zámek, žádný poplatek, žádné „jen pro pokročilé". Ulice, kde do té doby lidé jen procházeli, najednou dostala důvod k zastavení — a z kolemjdoucích se stávalo publikum.

Ukázalo se, že lidé hrát chtějí — a umí. Už během dvou let se síť „piánopěstitelů", jak Kobza říká dobrovolníkům pečujícím o nástroje, rozrostla na víc než 30 míst po celé republice.

„Město s místem, kde se lidé potkají třeba u piana nebo šachového stolku, je pro mě víc městem než to, kde vedle sebe stojí v tramvaji a nesetkají se ani pohledem," vysvětlil Kobza v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Nádraží, letiště i nemocnice

Piana rychle doputovala tam, kde lidé čekají a mají čas: na nádraží. V prosinci 2013 neslo šest mužů piano vážící přes 180 kilogramů na nádraží v Ostravě — akce měla podle pořadatelů oživit veřejný prostor a povedlo se to dokonale: nádražní piana se stala nejznámější tváří celého projektu. V roce 2016 stála pražská piana na osmi místech včetně nemocnic — v Motole, Bohnicích i Thomayerově nemocnici, kde zpříjemňovala čekání pacientům i návštěvám.

A projekt žije dál. Spolek se dnes stará o piana na pražském hlavním nádraží, Masarykově nádraží a na obou terminálech Letiště Václava Havla; další veřejné piano stojí na Invalidovně. Nástroje venku bývají sezónní záležitost — třeba piano na pražském náměstí Míru stávalo pod širým nebem od konce dubna do půlky listopadu a na zimu se schovávalo. V Brně zase navazující iniciativa Klavíry pro Brno, která vznikla po pražském vzoru už v srpnu 2013, stavěla nástrojům přístřešky a dostala je na letiště v Tuřanech i do kontaktního centra pro lidi bez domova v ulici Vlhká — hudba umí otevřít i dveře, které se jinak otevírají těžko.

„Je přeci fajn, když na ponurém hlavním nádraží mezi hlášením o odjezdech a příjezdech vlaků uslyšíte hudbu linoucí se z piána," říká Kobza.

Česká podoba světové vlny

Pouliční piana nejsou český vynález — myšlenku proslavil britský umělec Luke Jerram, jehož projekt Play Me, I’m Yours odstartoval v roce 2008 v Birminghamu s patnácti piany, která si za tři týdny vyzkoušelo odhadem 140 tisíc lidí. Od té doby projekt rozmístil přes 2 000 pouličních pian ve více než 70 městech světa.

Česká piana ale mají vlastní rukopis. Jerramova instalace bývá časově omezená umělecká akce, která městem projde a putuje dál. Kobzova piana zůstala: nejde o festival, ale o stálou síť, o kterou se roky starají dobrovolníci — a která z českých nádraží a náměstí už nezmizela. V Česku se tak jednorázový nápad proměnil v trvalou součást měst.

Zvláštní na tom je, že to celé funguje na důvěru. Piano na ulici nikdo nehlídá, nikdo u něj nevybírá vstupné a nástroj je vydaný napospas počasí i kolemjdoucím. Přesto se o piana lidé dobrovolně starají, ladí je a na zimu uklízejí — a hraje se na ně, místo aby se ničila. Málokterý městský mobiliář vypovídá o svých sousedech tolik dobrého.

Víc než piana: šachy, básně a tančírny

Kobzův spolek mezitím rozehrál celé „Ministerstvo jemných zásahů", jak svým pouličním nápadům říká. Do ulic rozmisťuje také šachové stolky a poesiomaty — jukeboxy, které místo písniček recitují básně a kterých už stojí kolem stovky, nově i v Norsku, Helsinkách nebo Göteborgu; na řadě je Vídeň a New York. Kobzův nápad s básněmi v krabici tak putuje do světa opačným směrem, než přišla piana. K tomu spolek pořádá veřejné tančírny a koncerty na neobvyklých místech — v Liberci nechal klavíristu Ivo Kahánka hrát v podchodu — a na jeho webu běží i projekt s výmluvným názvem „Šachy dělaj člověka".

„Je potřeba, aby spolu lidi trávili čas venku, i když to třeba neumějí zdůvodnit," shrnul Kobza koncem roku 2025 pro Vogue.

Kde si zahrát — a proč se nebát

Nejjistější místa jsou pražské hlavní nádraží, Masarykovo nádraží a letiště, kde jsou piana pod střechou po celý rok; venkovní nástroje na náměstích bývají sezónní a přes zimu se schovávají. Piana ale potkáte i v dalších městech, často na nádražích — stačí jít po sluchu. Pravidlo je jediné: piano je pro všechny. Nemusíte být virtuos — i dvě písničky z hudebky udělají kolemjdoucím radost, a kdo hrával jako dítě, bude překvapený, kolik toho prsty ještě umí. Pro děti je zase nádražní piano často první příležitost dotknout se opravdového nástroje. A pokud hrát neumíte, zastavte se aspoň na chvíli poslouchat. Právě z těch chvil, kdy cizí lidé společně poslouchají cizí hraní, se skládá to, čemu Kobza říká město, které je víc městem.