Na pozitivní vlně: CO-VIDěly covidové děti?

Uplynulý rok byl specifický pro nás pro všechny. Zaznamenali jsme spoustu změn, se kterými jsme se učili (s)žít. Je tu ale někdo, pro koho byl absolutně normální – „covidové děti“.

Pro více než sto tisíc dětí byl tento rok nový úplně ve všem. Nemohly postřehnout, že nejdou s rodiči na bazén, jako tomu bývá v kojeneckém věku zvykem. Že nezavítají do přeplněných dětských center v doprovodu starších, natěšených, sourozenců, co ve vteřině zmizí v nějaké z barevných atrakcí. Nepoznaly zvířata za mřížemi a skly zoologických zahrad ani nespočet návštěv, které přišly s dárkovými taškami poňuchňat nového člena rodiny. Přesto možná víc získaly, než zmeškaly. 

Bazén s instruktorem babyplavání pravděpodobně nahradil táta a jeho plastová vanička plná hraček. Večerní koupel byla delší a klidnější, protože tatínek nepřiběhl ve stresu z práce a neupadl unavený a rozmrzelý do křesla. 

Dětské centrum doma v pokojíčku možná vybudoval sourozenec, který našel po bytě všechny rozházené hračky a sestavil z nich to nejlepší hračkářství, ve kterém se svým bráškou nebo ségrou strávil hodiny a hodiny v nespočtu rolí a bláznivých nápadů. Za oknem sice nepřecházel ze strany na stranu unuděný lev, zato těch ptáků a veverek v lese, kam se celá rodina vypravila. Páni! To byla podívaná! 

A dárkové tašky plné hraček a oblečků? Ty miminkům asi sotva chybí. Jediné, co má hodnotu, jsou ty ruce, které je donesou. Náruč babičky a dědečka, která byla tak dlouho prázdná. Teď se ale zaplňuje a vnoučata se vesele chlubí všemi těmi dovednostmi, co se za rok odloučení naučila. Ukazují to těm, pro které byla po celou dobu důvodem všechno zvládnout a těšit se na další dny. 

Být covidovým dítětem bude jednou příběh „k dobru“. Kluci na něj budou balit holky a holky předhánět kluky. „To já, když jsem se narodila, to byla doba…“

Ano, byla. Byla to doba, která nám všem ukázala, že to nejdražší, co v životě máme, jsou naši blízcí. A to nejcennější, co jim můžeme dát, je náš čas. Víme to všichni a opakujeme to tak často, že se z toho stává klišé. Ale až teď jsme si mohli vyzkoušet, jak mocný náš čas dokáže být v očích jednoho (nového) lidského života.

Ten rok, který nám zdánlivě někdo vzal, nám už nikdo nevezme.

Co? Viď? 🙂

Autorkou fejetonu je Olga Štrejbarová, novinářka, filantropka a zakladatelka projektu Ježíškova vnoučata.