U koní se učíte celý život, přiznává Ester Rišková, která zachraňuje dostihové vysloužilce

V mládí toužila být žokejkou, zranění kolene jí ale ve splnění snu zbrzdilo. Ke koním však Ester Riškovou osud obloukem opět vrátil. Cesta to ale není vůbec jednoduchá. Když se milovnice zvířat před lety rozhodla zachránit před jistou smrtí bývalého závodního koně, opustila pohodlný život v Praze a od základů ho změnila. V současné době se stará o šest koní i další zvířata. Za činnost, které se v rámci spolku Druhá šance – Domov pro ex-dostihové koně věnuje, získala Ester také ocenění Laskavec 2020.

Co vás bavilo jako malou holku? Měla jste odjakživa ráda zvířata?

Ano, ke zvířatům jsem měla blízko už od malička. Dědeček měl jednu z prvních chovných stanic Aljašského malamuta u nás, doma i u babičky s dědou jsme měli kočky, chodila jsem jako dítě do chovatelského kroužku a později i do jezdeckého oddílu. Jako malá jsem snila o tom být baletkou nebo žokejem. Uvažovala jsem i o studiu oboru Chovatel a jezdec koní. Bohužel úraz kolene a později i pád z koně nakonec zařídily, že moje kroky vedly úplně jiným směrem. K ježdění jsem se ale postupně vrátila na vysoké, v té době jsem si koupila i prvního vlastního koně. 

V jakém životním období vám vstoupila do života Relace – ex-dostihová kobyla, která by bez vašeho zásahu skončila na jatkách?

Když jsem zachránila Relaci, žila jsem v Praze, takže jsme s novým přítelem řešili, zda se k sobě sestěhujeme a budeme hledat ustájení u něj v Podkrkonoší nebo v Praze. Nakonec jsme se obě stěhovaly do Podkrkonoší, já jsem ještě nějakou dobu pendlovala mezi Prahou a novým domovem kvůli práci, než jsem své působiště úplně přesunula. Kromě obrovské životní změny to pro mě znamenalo i návrat za volant po letité pauze.

Na péči o zvířata jste ale nakonec zůstala sama… Jak se vám ji daří kloubit s prací?

Ve chvíli, kdy jsem zůstala po rozchodu se zvířaty sama, musela jsem dát v práci výpověď, protože nebylo možné skloubit jedenáctihodinové směny a péči o všechna zvířata. Aktuálně tedy pracuji na volné noze, abych se mohla zvířatům přizpůsobit, na druhou stranu je to na úkor stabilního a slušného příjmu. Zatím hledám cestu, jak vydělat dostatek, abych si mohla občas dopřát něco i já, a zároveň mít časově variabilní práci. Za zvířaty zatím dojíždím, ale mým velkým snem je mít vlastní statek, kde budeme žít všichni pohromadě.

Jaký osud obvykle čeká dostihového koně po ukončení kariéry? Je jeho odvoz na jatky spíše smutnou výjimkou nebo standardem?

Odvoz na jatky v dnešní době už není běžnou záležitostí, nepopírám ale, že někteří chovatelé třeba měli dříve takovou praxi. Obecně největším problémem vyřazených dostihových koní vždy bylo, že byli prodáváni pod cenou a často pak končili v rukou nezkušených chovatelů, kteří jim nebyli schopni poskytnout dostatečnou péči. Paradoxní situaci pak přinesl poslední covidový rok. Je dost lidí, kterých se krize ekonomicky nedotkla a zároveň mají kvůli omezení cestování a aktivit více času, kupní síla na trhu koní tak roste. To je dobře pro vyřazené koně z dostihů, protože vládní omezení se dotkla i dostihového sportu a vyřazováno je více koní. Nezbývá než doufat, že koně nebudou potkávat stejné osudy jako „covidová štěňata“ a nebudou končit špatně, až noví „koňáci“ zjistí, že najednou nemají čas nebo je nový koníček nebaví.

Vy se ale ujímáte zvířat, která měla těžký osud a jsou jen těžko umístitelná. Je to, například ve srovnání se psy, v případě koní častější problém?

Stará nebo handicapovaná zvířata mají obecně menší šanci na umístění. U koní ale ještě hraje roli fakt, že jejich chov je náročnější na prostor, čas i finance. Já osobně spíš vidím problém v tom, že azylů pro hospodářská zvířata je zde málo, moc se o nich nemluví a nejsou podporovány ze státních peněz jako azyly pro drobná zvířata zřizované obcí. Také většina sbírkových akcí myslí pouze na azyly pro drobná zvířata, nebo se do nich my s velkými zvířaty nemůžeme přihlásit, protože nejsme vedeni jako útulky.

Všichni koně, které mám aktuálně v péči, u mě asi i dožijí. Není to ale dáno jen stářím nebo handicapem, ale i tím, že kůň je stádové zvíře. I když tu mám třeba kobylku, kterou bych mohla umístit, je tak pevně fixovaná na vůdčí klisnu stáda a ona na ní, že bych ten krok nepodstoupila. V tomto ohledu je to s koňmi horší než se psy nebo kočkami.

Jak s koňmi vůbec pracujete? Bylo těžké získat si například důvěru Relace, která neměla lehký osud?

Jsou jisté všeobecné rady, které u koní platí a kterými bychom se měli řídit. Občas se ale objeví kůň, co se všem příručkám vymyká. To byl případ Relace. Takže jsem hledala rady na internetu i v knížkách, probírala ji kde s kým. Ona je opravdu obrovský oříšek. Ale myslím, že nějakým způsobem se už známe a kus práce jsme spolu udělaly, je víc čitelná než dříve, už znám některé její vzorce chování.

Co jste říkala na ocenění Laskavec 2020?

Samozřejmě mě to velmi překvapilo a potěšilo, že si někdo váží toho, co dělám, a Nadace Karla Janečka se rozhodla mě za to odměnit. Natáčení bylo náročné, ale myslím, že z toho všichni měli radost a byl to příjemně strávený den. A finanční dar k tomu vázaný mi také moc pomohl. Navíc to pomohlo i spolku dostat se do povědomí širší veřejnosti, bez tohoto ocenění by vlastně nevzniklo ani dnešní povídání. Takže ještě jednou moc děkuji.