Lutana Ribeiro je náčelnice a členka etnické skupiny Kokoma v jedné z domorodých čtvrtí Parque das Tribos v Manausu, hlavním městě největšího brazilského státu Amazonas. Ve své komunitě je Ribeiro známá jako neochvějná obhájkyně lidských práv a v minulém roce zprostředkovala sérii workshopů pro oběti genderově podmíněného násilí. „První den mluvil málokdo. Dnes už promluvila většina,“ říká Ribiero o workshopech, kterých se zúčastnilo padesát místních žen.

„Workshopy vytvořily pro ženy bezpečný prostor, kde mohou společně přemýšlet o různých formách násilí, které ovlivňují jejich každodenní život, a o možnostech, jak je zvládat,“ říká Débora Rodrigues, vedoucí kanceláře UNFPA v Manausu.

Vzdělání v oblasti genderově podmíněného násilí se V této oblasti stále vyvíjí. Zlomový byl zákon, který přišel v roce 2006. Prosadila jej brazilská aktivistka za práva žen Maria da Penha. Tento zákon v brazilském trestním zákoníku umožňuje nejen zatčení agresorů za násilný čin proti ženě, ale také jejich zadržení v případě rizika, že se něčeho takového můžou dopustit.

Fátima, porodní asistentka, 44 let

Fátimě ukradl Tálibán budoucnost hned dvakrát. Poprvé se za jeho vlády musela ve 14 letech vdát a přerušit svá studia. Vrátila se k nim až po 16 letech a ačkoli už byla u moci demokraticky zvolená vláda, čelila naopak předsudkům kvůli svému pokročilejšímu věku. „Chtěla jsem pracovat v odvětví, kde budu moct učit další ženy,“ říká. „Pokud je žena vzdělaná, vychová zdravé a úspěšné děti, čímž smysluplně přispívá společnosti, která se tak může začít měnit,“ dodává vystudovaná porodní asistentka.

Fátima je smířená s tím, že bude Tálibán po nějakou dobu u moci, ale doufá, že tentokrát se vyhne krutovládě. „Pokorně žádám Tálibán, aby se nepletl do práva žen na vzdělání a zaměstnání,“ říká a vysvětluje: „Jinak tím amputují jednu ruku z těla společnosti. Ta se skládá ze dvou pilířů, pilíře mužů a druhého pilíře žen. Jak můžeš řídit svůj život jednostranně a jednou rukou?“ Přestože mnoho žen muselo opustit svá zaměstnání, Fátima díky zdravotnické profesi stále pracuje.

Za celodenní směnu odrodí i přes 20 dětí, ale bez jakékoli odměny, protože afghánské rezervy blokují mezinárodní sankce a Tálibán tak nemá z čeho platit státní zaměstnance. „Sankce na Tálibán nás zabijí rychleji než porušování našich práv z jeho strany,“ poukazuje na těžkou humanitární situaci v zemi, která nutí rodiče provdávat své dcery v nízkém věku, aby zbytek dětí nezemřel hlady.

Amína, zpravodajská důstojnice, 29 let

Amína se starala o své kolegyně z provincií, které přicházely do bezpečných bytů Národního ředitelství bezpečnosti (NDS) v hlavním městě. „Dokázala jsem zajistit přesun asi stovky zaměstnankyň NDS z celé země. Bylo pro mě naprosto neuvěřitelné, že by Kábul padl do rukou Tálibánu,“ vzpomíná na chvíle před tím, než se na velitelství dozvěděli, že povstalci vstoupili do metropole. Z domova pak v televizi sledovala, jak se ozbrojenci prochází prezidentským palácem, zatímco hlava státu, Ašraf Ghaní, uprchl do zahraničí.

Amína mu to nemůže zapomenout. „Bylo jeho povinností vzdorovat až do posledního dechu, protože byl hlavním velitelem afghánských národních bezpečnostních sil. Člověk, který se ujme vedení bezpečnostních sil, nesmí uprchnout a musí stát až do poslední kapky své krve – posledního okamžiku svého života na světě,“ dodává. Myslí si, že byla armáda podražena zákulisními dohodami a stále doufá, že Západ přijde Afghánistánu na pomoc, aby oběti jejích kolegů a budování státu za posledních 20 let nepřišly vniveč.

Míná, studentka, 22 let

Míná se na Západ neobrací a naopak si přeje, aby dal Afghánistánu pokoj. Podle ní jeho pomoc stavu ženských práv za poslední dvě dekády vůbec nepomohla. Po čtyřletém studiu jí do promoce chyběl pouze měsíc, když se moci chopil Tálibán. V pár hodinách se jí zcela změnil život, protože vysněný diplom nezíská a těžko bude následovat rodinnou tradici diplomatické kariéry a vzdělání na zahraniční univerzitě.

Jelikož musí trávit většinu času ve svém pokoji, pracuje na svém psaném projevu. „Jedním pozitivem je, že lidé, kteří na ulici dělali problémy a uráželi dívky, to teď dělat nemůžou,“ odkazuje Míná na strach z trestů, které by takovému chování následovaly. I tak se však bojí chodit ven s tím, že ji budou ozbrojenci obtěžovat na checkpointech. I přes to, že se nyní schovává, je přesvědčena, že nemůže přestat studovat a jednou bude pracovat ve státních službách. „Chci sloužit své zemi a mluvit za práva svého pohlaví. Je pro mě potěšením bojovat za naše práva, bojovat za svou rodinu, kolegy a přátele. Jsem schopna pozvednout svůj hlas,“ dodává.

Zahrá a Samíra, policistky, 34 a 36 let

Obě ženy mají společný medailonek, protože se znají od dětství a také rozhovor probíhal společně. K policii se přidaly díky západní podpoře zapojení žen do bezpečnostních složek. Jakmile však odešel Západ, následoval také odliv peněz. Zahrá zůstala na své pozici až do pádu provincie Laghmán na východ od metropole Kábulu. Poté, co opustila svou práci, přišla rodina o příjem. „Je to teď strašně těžké, mé děti chodily do škol, na kurzy a na univerzity, ale teď nemohou. Trčíme doma bez práce a výdělku, abychom měli z čeho žít.“

Samíra je v podobné situaci a dodává, že si v životě dokázala poradit se vším, ale teď to nejde. „Mohla jsem jít do školy mé dcery a procházet se volně po bazarech. Měla jsem peníze a možnost si kupovat věci, mohla jsem se s hrdostí představit ostatním,“ stýská si bývalá policistka, která podle vlastních slov přišla o svou identitu.

Ačkoli Tálibán vyhlásil amnestii pro ty, co pracovali pro vládu, jeho členové zabili více než stovku bývalých státních úředníků, vojáků a policistů. Zmizely také čtyři ženy spolu s rodinami poté, co se zúčastnily demonstrace za ženská práva (byly propuštěny po mezinárodním tlaku těsně před vydáním článku, pozn. red.). Děti Zahry a Samíry se proto bojí, aby se něco podobného nestalo i s jejich matkami. „Říkám jim, že je to v pořádku, a doufám, že jednoho dne poznají, že jsme nabídly skvělé služby tím, že jsme obětovaly své životy, vystavily se obrovskému nebezpečí a stále jsme připraveny sloužit,“ prohlašuje Zahrá. „Čekám, až ten den přijde,“ dodává hrdě.

Jména respondentek, až na Fátimu, byla změněna kvůli jejich bezpečnosti. Fátima se nebála odhalit své jméno i podobu. Její fotografii spolu s koberci, které ve volném čase vyšívá, můžete vidět v článku BBC.

Zdroj: BBC