Kočkodan rozněžní i zatvrzelá srdce

Malý kočkodan Brazzův přišel v Zoo Praha na svět minulou středu v časných ranních hodinách. Jeho matkou je zkušená samice Anastasia a dle chovatelů se oběma daří dobře. „Mládě se drží u matky na břiše, kde je téměř neustále přisáto na jejím struku. Je velmi zvídavé a pohledem zkoumá okolí z bezpečí její náruče, zatímco si jej prohlíží a očuchávají jeho starší sourozenci. Především jeho starší sestra Mimo, která se jej mnohdy i letmo dotkne,“ popsal dění ve skupině chovatel Jan Ťoupal.

Svou růžovou kůží a jednobarevným zbarvením týdenní mládě zatím není podobné svým dospělým rodičům, pro které je typická tmavá kůže, olivová srst, bílý plnovous a oranžová čelenka. Zcela „vybarvit“ by se drobeček měl nejdříve za tři roky, ovšem již za půl roku se bude moci pochlubit bílými vousy, které již mají jeho starší sourozenci.

Kočkodan Brazzův žije skrytě v hustých tropických lesích. Zdržuje se blízko řek a bažinatých oblastí a jako jeden z mála primátů umí dobře plavat. Rodinnou skupinu tvoří zpravidla rodičovský pár s nedospělými potomky.

Čerstvě vylíhlnutý tučňák už zvědavě prozkoumává zoo

V Zoo Praha se také vylíhlo mládě tučňáka Humboldtova. Zvířátko přišlo na svět po 41 dnech dlouhé inkubaci a stalo se v pořadí 135. mládětem tohoto druhu v historii pražské zoo. „I přes vzornou péči je nutné mládě pravidelně prohlížet a vážit. Při vylíhnutí mělo hmotnost 80 gramů, pátý den již 138 gramů, a vůbec vypadá houževnatě,“ dodal kurátor ptáků Antonín Vaidl.

Pohlaví mláděte zatím není známo, chovatelé ho budou zjišťovat zhruba za dva měsíce. V té době by se malý tučňák mohl poprvé odvážit i do vody. Další více než rok bude mít šedé zbarvení typické pro mladé jedince, než přepeří do černobílého šatu dospělců.

Zoo Praha chová tučňáky Humboldtovy od začátku 60. let 20. století a patří k jejich úspěšným evropským chovatelům. V Červeném seznamu IUCN je tučňák Humboldtův řazen do kategorie zranitelných druhů. Nejvíc ho ohrožuje nadměrný průmyslový rybolov. Obývá jižní polokouli, ale svým areálem zasahuje až k rovníku – oproti jiným druhům hnízdí v tropickém pásmu na pobřeží Jižní Ameriky, kde teplota dosahuje i 30 °C.

Olomoucká zoo získala vzácnou hrdličku

Ze zoo v německém Karlsruhe přicestoval do Zoo Olomouc samec hrdličky sokorské, bezpochyby jeden z nejvzácnějších živočišných druhů na planetě. Stal se tak historicky zcela prvním zástupcem svého druhu v Zoo Olomouc, protože nikdy v minulosti tyto vzácné hrdličky zahrada nechovala.

Ve volné přírodě byla hrdlička sokorská naposledy spatřena v roce 1972.  Od té doby závisí její přežití na naší planetě pouze na jedincích chovaných v lidské péči a v Červeném seznamu ohrožených druhů má statut vyhubena v přírodě. Dnes žije posledních 81 jedinců v lidské péči.

Vědci vypočítali, že objevený druh tučňáka žil před 55,5 až 59,5 miliony let, tedy pouze několik milionů let po vymření dinosaurů na konci křídy. Na pláži v regionu Severní Otago našel jeho zkamenělé kosterní pozůstatky Alan Tennyson z muzea Te Papa Tongarewa v letech 2016 a 2017. Vědci je následně podrobili zkoumání za pomoci srovnávání dalšími fosiliemi i žijícími druhy tučňáků a alek. Na základě rozměrů ploutevní kosti odhadli jeho váhu na 148 až 160 kilogramů. Pojmenovali jej Kumimanu fordycei na památku emeritního profesora místní Univerzity v Otagu a legendy oboru Edwarda Fordycea.

Mezi nalezenými fosiliemi byly také pozůstatky dalšího nového druhu tučňáka, který vědci pojmenovali Petradyptes stonehousei. Dosahoval úctyhodné váhy 50 kg, což je asi o polovinu více, než mají největší žijící tučňáci. Jeho název odkazuje na potápějícího se ptáka žijícího na balvanech a také vzdává hold Bernardu Stonehouseovi, který jako první popsal rozmnožovací cyklus tučňáka císařského.

Vědci tápou, proč je nový druh tak obrovský

Oba velcí tučňáci byli evolučně blíže létajícím ptákům a jejich ploutve nebyly tak dokonalé. „Mnoho dřívějších zkamenělých tučňáků dosahovalo obrovských rozměrů a snadno předčilo největší dnes žijící tučňáky,“ vysvětluje na stránkách Univerzity v Cambridge jeden z autorů výzkumu Daniel Field. „Náš nový druh, Kumimanu fordycei, je největším fosilním tučňákem, jaký byl kdy objeven – se skoro 160 kg by vážil více než [basketbalista] Shaquille O’Neal na vrcholu své kariéry,“ přirovnává vědec.

K čemu tučňákům obrovské tělo bylo, však nemá jasné odůvodnění. „Větší tučňák by mohl lovit větší kořist a hlavně si lépe uchovat tělesnou teplotu v chladných vodách. Je možné, že překonání stokilogramové hranice umožnilo nejstarším tučňákům rozšířit se z Nového Zélandu do dalších částí světa,“ spekuluje hlavní autor studie Daniel Ksepka. Dalším možným vysvětlením je analogie na dnešní teplokrevná zvířata, která se umí potápět do velkých hloubek. Tehdejší tučňáci možná díky obrovskému tělu dosáhli i desítky metrů pod hladinu, kde dosáhli na širší spektrum potravy. Díky tomu pak bylo úspěšné jejich rozšíření z Nového Zélandu po světě.

Technici Národního parku Galapágy odhadují, že se může jednat se o genetickou vadu zvanou leucismus. Při ní zvířata ztrácí částečně nebo úplně všechny typy kožních pigmentů. Oproti albinismu si ale zachovávají svou barvu očí. Diagnózu je však ještě třeba potvrdit genetickými testy. Na Galapágách byli zatím s touto vadou zaznamenáni zástupci žraloka, ještěrky nebo humra.

Bílí tučňáci jsou odolnější vůči slunečnímu záření, ale jejich zbarvení je zároveň velkou nevýhodou. Černobílé peří totiž tučňákům pomáhá skrýt se v oceánu před predátory i splynout s okolím při lovu kořisti.

Vyčerpaný sameček doplul k pobřeží jihovýchodní Austrálie, kde ho našli pracovníci zoo, vzali ho do své péče a pojmenovali ho Pierre. Od té doby se mu daří skvěle a pomalu se uzdravuje, jeho zachránci ale měli obavy, aby mu nechyběl kontakt s ostatními tučňáky jeho druhu. Vyřešili to tak, že mu začali pouštět seriál o tučňákovi Pingu a potom i živé přenosy například ze zoo v Edinburgu. Pingu se mu prý velmi líbí a reaguje na něj zpěvem, který tučňáci používají k dorozumívání se v hejnu.

Cílem ošetřovatelů je vypustit Pierra zpátky do volné přírody. Nejdřív se mu ale musí začít obnovovat peří, což se zatím neděje, a Pierre tak není odolný vůči vodě. Zatím ho proto čeká převoz do jiné zoologické zahrady, kde už bude mít živé kamarády svého druhu.

Zdroj: PerthZoo

Výzkumníci své zkoumání provedli s pomocí technologie satelitního mapování, kdy využili snímky z mise Evropské komise s názvem Copernicus Sentinel-2. Na Antarktidě našli jedenáct nových kolonií, z nichž tři byly identifikovány již dříve, ale dosud nebyly potvrzeny. „Je to skvělý objev. I když je to ale dobrá zpráva, nové kolonie jsou malé a celkový počet tučňáků se zvýšil o pouhých pět až deset procent na zhruba půl milionu jedinců,“ uvedl vedoucí výzkumného týmu Peter Fretwell.

Zkoumat tučňáky císařské je zpravidla obtížné, protože žijí ve špatně přístupných zaledněných oblastech, kde teploty klesají i pod padesát stupňů Celsia. Ke svému rozmnožování potřebují mořský led, kterého ale v posledních letech kvůli změnám klimatu ubývá. Podle Phila Trathana z BAS je nález nových kolonií sice nepochybně dobrou zprávou, jejich místa rozmnožování jsou ale v lokalitách, kde by podle modelových projekcí měly populace tučňáků v budoucnu spíše klesat.

Začalo to naprosto všedně a tradičně, když se Brazilec João Pereira de Souza procházel po pláži, nalezl ropou znečištěného tučňáka. Očistil ho, krmil ho sardinkami, a když se tučňák zdál dost silný na to, aby se vrátil mezi své, vzal de Souza tučňáka na pláž a očekával, že odplave pryč. Jenže tučňák známý jako Jingjing odmítal odejít.

De Souza ho vzal na loď a plul s ním daleko od břehu, kde ho vypustil do oceánu. Když se vrátil domů, Jingjing na něj už čekal. Příběh tučňáka je zajímavý i tím, že tučňáci rodu Magellanics, ke kterým patří i Jingjing, migrují mezi břehy Patagonie a zeměmi dál na severu. I přes to se Jingjing dobře adaptoval na teplé klima Ria de Janeiro, kde bývalý zedník de Souza žije na pláži.

Tučňák nezůstává u svého zachránce každý den. Jingjing se často vydává na moře a zmizí z dohledu na dny, někdy dokonce na měsíce, ale vždy se zatím vrátil. Tučňák stráví se svým brazilským zachráncem přibližně osm měsíců každý rok.

Zdroj: goodnewsnetwork.org