Do randomizované kontrolované studie se zapojilo 210 dospělých se závažnějšími příznaky. Část z nich měla čtyři týdny neomezený přístup k Therabotu, zatímco druhá skupina čekala bez této podpory. U lidí používajících chatbota se po čtyřech týdnech výrazněji snížily příznaky deprese, úzkosti i rizika spojená s poruchami příjmu potravy a některé rozdíly zůstávaly patrné ještě po osmi týdnech.

Výsledky neznamenají, že chatboti nahradí lidského terapeuta, zvlášť u vážných nebo krizových stavů. V průběhu studie proto rozhovory kontrolovali odborníci. Ukázalo se přitom, že aplikace dokáže zachytit zmínky o sebepoškozování a nasměrovat uživatele k urgentní pomoci. Chatboti by tedy mohli sloužit jako dostupná podpora mezi sezeními, první krok pro lidi, kteří pomoc odkládají, nebo doplněk systému, který dnes na potřeby všech často nestačí.

Podle odborníků z výzkumného týmu je tento krátký „digitální detox“ nejúčinnější u těch, kdo při vstupu do studie již trpěli mírnějšími až středními příznaky psychické nepohody. Výsledky ukazují, že omezení sociálních sítí může mít skutečný dopad na celkovou pohodu. Nejde přitom o izolovaný nález. Jiné vědecké práce rovněž potvrzují, že přestávka od online prostředí může snižovat úzkost, depresi a zlepšovat spánek nebo sebeúctu.

Na druhou stranu vědci upozorňují i na stinné stránky úplného odpojení: někteří účastníci během detoxu popisovaly zvýšený pocit osamělosti, což je pravděpodobně důsledek náhlého přerušení kontaktu s online komunitami. To naznačuje, že rovnováha mezi digitálním a offline životem je klíčová a že pauza od sociálních sítí by měla být promyšlená a přizpůsobená individuálním potřebám. Celkově však tento výzkum dodává naději, že i krátká změna ve způsobu, jakým trávíme čas na internetu, může mít pozitivní dopad na naši psychiku.

„Zvuk je přirozený, bez vedlejších účinků a jeho účinek je hluboký a dlouhodobý. Už po pár minutách lidé uvolňují mysl,“ vysvětluje terapeutka Nicol Kozáková. Vibrace podle ní zpomalují mozkové vlny, stimulují parasympatikus, harmonizují srdce i dech, snižují stresový hormon kortizol a podporují regeneraci. Studie v National Library of Medicine tyto účinky potvrzují.

Zvukové lázně pomáhají uvolnit svaly, zmírňují bolest, podporují oběh i imunitu a mohou navodit stav hlubokého spánku. Gongy obklopují celé tělo širokým spektrem vibrací, tibetské mísy působí přímo přes tkáně a tekutiny, křišťálové přinášejí jas a soustředění.

Běžná seance trvá 45–90 minut. Zkušenější mohou vyzkoušet i celonoční „gongové puji“ pro intenzivní regeneraci. Odborníci však upozorňují, že zvuková terapie je podpůrná metoda – u vážnějších potíží je stále nutná i lékařská péče.

Děti trpěly Leberovou vrozenou amaurózou (LCA), což je závažná forma dědičné retinální dystrofie způsobená mutací genu AIPL1. Pacienti s touto poruchou obvykle rozlišují pouze světlo a tmu, přičemž jejich zrak se postupně zhoršuje.

Londýnští lékaři však poprvé v historii aplikovali zdravé kopie genu AIPL1 přímo do sítnice pomocí minimálně invazivního zákroku. Samotná operace trvala pouhých 60 minut. Průlomový zákrok byl proveden v londýnské nemocnici Great Ormond Street Hospital u čtyř dětí ve věku od jednoho do dvou let pocházejících z USA, Turecka a Tuniska.

Z bezpečnostních důvodů byla léčba aplikována pouze na jedno oko každého dítěte, přičemž lékaři monitorovali jejich stav po dobu pěti let. Výsledky, publikované v prestižním časopise The Lancet, ukázaly mimořádné zlepšení.

Po úspěchu prvních čtyř pacientů lékaři zahájili léčbu dalších sedmi dětí. Výsledky dávají naději dětem s dědičnou slepotou po celém světě. Vědci doufají, že tento přístup povede k vývoji dalších terapií zaměřených na genetická onemocnění zraku a umožní vrátit zrak tisícům pacientů.

Aplikace, kterou by mohli využívat psychoterapeuti při práci s klienty, spojuje princip virtuální či smíšené reality a monitoring biosignálu. „Terapeutický nástroj BraveMind klientům umožní bezpečně reagovat na různé fobické stimuly v kontrolovaném prostředí. Zvýší to efektivitu terapeutických sezení a šetří čas i náklady psychoterapeutů,“ uvedl Vojtěch Juřík z Psychologického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Právě s technologií BraveMind uspěli vědci v soutěži Prototypuj a ověřuj, kterou pořádá Jihomoravské inovační centrum.

Funkční prototyp vznikne začátkem příštího roku. Poté chtějí výzkumníci navázat spolupráci s psychoterapeuty, nemocnicemi a odbornými centry, kde chtějí technologii vyzkoušet a pak doladit.  „Teprve potom můžeme BraveMind nabízet i komerčně,“ řekl Juřík.

Jak jste se vůbec k psychologii dostal? Proč jste si zvolil tuto životní cestu?
Psychologie mě zajímala už od střední školy, kdy jsme ji povinně měli. Stejně tak i na vysokých školách, které jsem studoval poté, byla povinnou součástí výuky, což zejména v případě studia managementu vcelku dává smysl. Psychologie neboli vědecké studium lidské mysli a jejích funkcí, zejména těch, které ovlivňují chování v daném kontextu – pokud si vypůjčím jednu z definic – je zajímavý vědní obor. Nikdy mě ale nelákalo se mu věnovat naplno.

Nicméně, postupem času mě moje kariéra vedla od technologií blíže k lidem a lidskému chování. Nakonec skrze cestování, potkávání se s lidmi z různých koutů světa a mou velmi dobrou kamarádku psycholožku a psychoterapeutku jsem se dostal k psychoterapii a psychoterapeutickému výcviku v rogersovské psychoterapii. Psychoterapie je léčba duševních stavů pomocí verbální komunikace a interakce, pokud si vypůjčím další z definic, a okolo komunikace se točil celý můj tehdejší kariérní život, takže to nebylo až tak daleko od původního zaměření. Konkrétně Rogers věřil, že to, co „léčí“, je psychoterapeutický vztah. Pomoci trpícímu člověku změnit jeho život k lepšímu mně osobně dávalo násobně větší smysl než pomoci nějaké korporaci navýšit tržby o pár milionů dolarů.

Radíte dnes a denně lidem všude kolem vás, není to občas vyčerpávající?
Psychoterapeut vlastně lidem neradí. Pomáhá jim v sobě nalézt zdroje, které potřebují k tomu, aby vyřešili problémy, kterým ve svém životě čelí. Aby psychoterapeut mohl dobře dělat svou práci, potřebuje samozřejmě vedle psychoterapeutického výcviku, velmi intenzivní práce na sobě a dalšího vzdělávání se, také dostatek psychohygieny.

Jak dobíjíte baterky?
Většinou procházkami v přírodě, poslechem hudby, meditací a trávením času s rodinou a přáteli. Velkou roli v mém životě i nadále hraje cestování. To je podle mého názoru bohužel trochu podceňovaný nástroj sebepoznání.

Kromě běžného poradenství jednotlivcům nebo firmám máte pod sebou i spoustu projektů, je to běžné u vaší profese?
Znám spoustu zahraničních i našich psychologů, kteří se nad rámec své práce ještě nějak angažují. V Americe je to poměrně časté. Ostatně APA (American Psychological Association) má ve svém mission statementu, že jejím posláním je podporovat rozvoj, komunikaci a aplikaci psychologické vědy a poznatků ve prospěch společnosti a zlepšování života. Už od dob, kdy jsem kdysi založil svůj blog Je čas na změnu, kterému se už pár let bohužel nemám prostor věnovat, jsem to viděl stejně. APA explicitně říká, že jí jde o využití psychologie k pozitivnímu ovlivnění kritických společenských problémů a zlepšování porozumění, úcty a využívání psychologie ze strany veřejnosti. Vším, co dělám nad rámec práce s klienty, se snažím dosáhnout téhož.

Mnoho lidí vás zná z projektu 13 hříchů rodičovství, který je poměrně oblíbený. Jak projekt vznikl, co byla první myšlenka?
Ono je to trochu složitější. Když jsem v roce 2013 zvažoval, kudy se bude ubírat moje další kariéra, došlo mi, že když změníte život k lepšímu člověku, který má děti, a ty budou mít další děti a ty další děti, tak za několik desítek generací změníte k lepšímu životy opravdu velkému množství lidí. Když pomůžete korporaci X prodat svůj produkt zákazníkovi namísto korporace Y, tak v lepším případě jen zlepšíte život někoho, kdo za to dostane odměny a provizi, a to jen v daném fiskálním roce.

No a pak, o dva roky později, jsem seděl na jedné z přednášek z vývojové psychologie u skvělého doktora Jaroslava Šturmy, které jsem absolvoval na Pražské psychoterapeutické fakultě PVŠPS. Když vyprávěl, co by se nemělo dětem dělat a proč, tak se ho jedna spolužačka tehdy zeptala: „Proč se tohle proboha neučí na školách? Tohle jsem měla vědět, než jsem měla děti!“. To byla velmi validní poznámka, které jsem se tehdy chytnul. Rok na to jsem na základě přednášek pana doktora napsal článek o tom, co a proč nedělat dětem na svůj blog Je čas na změnu. Ten četly desítky tisíc lidí, pak následoval seriál článků pro časopis Marianne a těsně před covidem, v roce 2019, i první podcast 13 hříchů rodičovství.

Náš současný projekt 13 hříchů rodičovství – Jak z toho ven, se kterým mi pomáhá moje úžasná žena, je už o několik úrovní jinde, byť myšlenka je pořád stejná. Už při přípravě prvního podcastu mi došlo, že nejdřív rodiče musí mít možnost uvědomit si důsledky svých činů, aby měli motivaci změnit chování, které může být pro děti toxické. A tak jsme vlastně připravili podcast, který umožní každému vidět souvislosti, a to nejen mezi chováním rodičů a chováním dětí, ale mezi vlastním chováním a tím, co si zažili ve svém dětství.

Necítí se občas rodiče po poslechu, že jsou špatní? Často se v něčem najdou, i když to nedělají třeba se špatným úmyslem.
Někteří určitě ano a někteří se za to na nás i zlobí. Ale špatný není člověk, špatné je chování. Děti za své chování nejsou zodpovědné, dospělí ano. Děti své chování bez cizí pomoci mění těžce, dospělí to dokážou snáz, a navíc mají možnost vyhledat odbornou pomoc. A s „úmysly“ je to ošemetné, když si uvědomíte, že většinu vašeho života řídí nevědomí. Pokud vás někdo neúmyslně srazí na přechodu, bolí to úplně stejně, jako když vás srazil úmyslně. My se snažíme nabídnout pomoc rodičům, kteří neúmyslně ubližují svým dětem, a třeba o tom ani nevědí, aby získali na situaci náhled a měli možnost rozhodnout se to nedělat. Pokud nevědí, jak s tím přestat, vždy u nás najdou odkaz na odbornou pomoc (na konci každého článku na blogu 13hrichurodicovstvi.cz).

Překvapilo mě, že máte i projekt o sexuální výchově #SexQnAs. Je stále pravda, že si lidé o sexu málo povídají?
V situaci, kdy každá čtvrtá dívka a každý třináctý chlapec se do věku 18 let stanou obětí sexuálního zneužití (ve smyslu definice CDC/WHO), a kdy víme, jak zásadní to má dopady na další život člověka a navazující poškození psychického i somatického zdraví, sociálních vztahů, změnu sexuálních fantazií a sexuálního chování atd., mi to přijde extrémně důležité. A není to úplně tak, že by si lidé málo povídali o sexu jako takovém, ale v tom, že často nejsou ve své sexualitě svobodní. Na sexualitu má totiž dopady nejen sexuální, ale i fyzické a emoční zneužívání. I proto se věnujeme sexuální výchově v našem podcastu. Původně to měl být ale úplně samostatný projekt, bohužel teď není v mých časových možnostech to dělat jinak, než tato témata postupně dostáváme do podcastu tam, kde tematicky navazují na zbytek. Navíc, tak, jak nejde oddělit duši od těla a psychické zdraví od somatického zdraví, tak nejde oddělit sexualitu od duše a sexuální zdraví od zdraví…

V neposlední řadě jste pomáhal Revma Lize Česká republika s projektem Revma v klidu. Často vás oslovují nové projekty, že by chtěli vaši expertízu?
Občas mě někdo osloví. Revma v klidu určitě není jediný projekt, kterému jsem se v poslední době věnoval. Nemám ale moc volných kapacit, tak ani nikde extra neupozorňuji na tyto projekty, kde v něčem přiložím ruku k dílu. Revma v klidu je ale projekt, který plně rezonuje s tím, co sám považuji za správné – dát lidem nástroje k tomu, aby když budou sami chtít, mohli se mít v životě lépe. Je to projekt pro lidi s revmatickými onemocněními, kteří chtějí získat svůj život zpět a nenechat si ho vzít nemocí víc, než je nezbytně nutné. Z mého pohledu každý, kdo do toho projektu aktivně vstoupí, si zaslouží obdiv za svoji nesmírnou odvahu postavit se chronickému onemocnění.

Mluvit v podcastech nebo na výukových videích je i trochu jiná role, jak se v ní cítíte?
Docela přirozeně. Můj děda se věnoval divadlu a měl jsem velké štěstí na střední školu, kde jsme povinně trénovali prezentační dovednosti. Za mikrofonem, před kamerou i na jevišti jsem vlastně stejný jako kdekoliv jinde. Jen při práci se musím víc soustředit na vše, co říkám, protože ať chcete nebo ne, lidé vás často berou jako autoritu. Aspoň ti, kteří ještě nedospěli k tomu, že autoritou svého života jsou oni sami. Být sám sebou je sice extrémně složité, ale stále je to ta nejjednodušší možnost, kterou člověk v životě má.

Medailonek
Martin Zikmund se původně pohyboval na poli informačních technologií, pracoval pro menší i větší české a nadnárodní společnosti. Život v korporacích mu ale postupem času nedával takový smysl a zhlídl se v psychologii a psychoterapii. Prošel řadou výcviků, seminářů a dalšího vzdělání, aby mohl začít novou kapitolu svého života jako psychoterapeut. Kromě individuální práce s klienty se věnuje přednáškám pro firmy a další organizace. Dlouhodobě spolupracuje se Státním zdravotním ústavem a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce na projektech v oblasti zvyšování rezilience zaměstnanců a prevence psychosociálních rizik a příležitostně přednáší pro Českou lékařskou komoru, MŠMT, nadnárodní korporace nebo třeba Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze. Nejvíce si jeho jméno spojujeme s projektem 13 hříchů rodičovství.

Dříve panovalo přesvědčení, že dravce nebo sovy by si lidé neměli hladit, že je to stresuje. Ovšem chovatelé, kteří se věnují falconyterapii, zjistili něco úplně jiného. Terapie má pozitivní účinek pro obě strany. Nejvíce se zaměřují na domovy seniorů, ústavy nebo speciální školy. I třeba nevidomí lidé čerpají z takového zážitku spoustu energie. Kromě zlepšení dne a úsměvů všech zúčastněných, setkání s ptáky pomáhá i rozvoji jemné motoriky a dalších smyslů pacientů. A to je to nejdůležitější, pomocí falconyterapie lze zlepšit psychický, ale i fyzický stav účastníků.

Někdo může mít ze začátku strach, přeci jen větší dravci působí opravdu nebezpečně, když si vezmeme, že zvládnou ulovit třeba zajíce. Není se ale čeho bát. Zkušení chovatelé ví přesně, jak se daný dravec nebo sova chovají a pacienty vyzývají k jejich hlazení nebo hraní s nimi na základě dané situace. Stejně jako u psů a koní se k terapii využívají pouze jednotlivci, kteří mají pro spolupráci předpoklady.

Falconyterapií se jako jeden z mála zabývá spolek Dotkni se křídel, z.s.. Ten své dravce a sovy využívá také k edukativním účelům a objíždí školy a školky po celé republice. Jako žák si lépe zapamatujete dané zvíře, když se s ním setkáte naživo, a dokonce se ho můžete dotknout. Takový zážitek může mít pozitivní dopad na celý život.

„Prohlížení umění v lidech vyvolalo mnoho různých druhů pocitů a emocí. I když se v mnoha dílech objevovala smutná či děsivá témata, emoce, které lidé prožívali, byly především pozitivní. K emocím přispěly i tělesné vjemy vyvolané uměním: čím silnější byla reakce těla na umělecké dílo, tím silnější byly emoce, které subjekt prožíval,“ říká profesor Lauri Nummenmaa z University of Turku.

Studie se zúčastnilo bezmála 1 200 respondentů z různých zemí a hodnotili emoce, které v nich vyvolalo více než 300 uměleckých děl. Vysoce až středně dobře byla hodnocena estetičnost děl, mezi nejčastější slova patřila vyváženost, krása, elegance a dojemnost. Méně časté bylo překvapení a úžas, negativní emoce pak byly spíše vzácností. Smutek a hněv v lidech vyvolávaly obrazy se scénami smrti, pohřbu nebo přepadení.

Studie byla provedena pomocí online průzkumů a záznamů pohybu očí v laboratoři. „Nejzajímavějším tématem a nejsledovanějším motivem v uměleckých dílech byly lidské postavy. Lidé mají tendenci vcítit se do emocí toho druhého, a to pravděpodobně i v případech, kdy se díváme na postavy v umění,“ doplňuje akademička Riitta Hari z Aalto University.

„Tělesné vjemy mohou lidi přitahovat k umění: umění vyvolává v těle pocity a takové dráždění tělesných center potěšení je pro diváka příjemné. Proto lze emoce a tělesné vjemy, které umění vyvolává, využít například při rehabilitaci a péči o duševní zdraví,“ uzavírá profesor Nummenmaa.

Odborníci efektivnost nemocničních psů prověřili prostřednictvím studie, kterou provedli v Japonsku. Výzkumný tým vedla Natsuko Murata-Kobajashi z organizace Shine On! Kids. Průzkumu se zúčastnilo 431 zdravotnických pracovníků, přičemž 270 z nich přímo sledovalo aktivity těchto psů v nemocničních zařízeních.

Až 73 procent respondentů uvedlo, že tito psi byli vždy nebo velmi často prospěšní při poskytnutí podpory a komfortu nemocným během závěrečné fáze jejich života. Stejné procento dotazovaných uvedlo, že přítomnost psů sehráli klíčovou roli v přesvědčení pacientů ke spolupráci při léčbě. Kromě toho většina zdravotníků uvedla, že pro ně samotné byla přítomnost zvířecích kolegů důležitá a měla pozitivní vliv na jejich pracovní výkon. Děti po interakci se psy zároveň údajně lépe a více komunikovaly.

První změnou, kterou covid přinesl, je větší zájem a péče o duševní zdraví. Tím, jak se dostávala témata z oblasti duševního zdraví do médií a mnoho lidí se potýkalo s psychickými problémy, se dařilo zmírňovat stigma, se kterým jsou duševní nemoci spojeny. Začalo se otevřeně hovořit o terapii jako možnosti řešení různých problémů, čímž se psychoterapeutickou pomoc podařilo normalizovat o trochu více, než tomu bylo před pandemií.

Byly také provedeny nové studie, které ukázaly, jaké problémy trápí děti, a pomohly zmapovat duševní stav dospělé populace. Národní ústav duševního zdraví zjistil, že během pandemie byly duševní problémy častým jevem, který se dotkl třetiny dospělé populace. Z výpovědí psychiatrů víme i o tom, jaké potíže trápily a trápí duše dětí. Je tedy zřejmé, že problémy s psychikou jsou běžnou součástí lidských životů a týkají se pravděpodobně více lidí, než jsme si mysleli.

Dostupnost psychoterapie

Dvouletá sociální izolace přinesla leccos také samotné psychoterapii, vzrostla například obliba online terapie. Díky technologiím se zvýšila dostupnost terapie, zejména lidé z okrajových částí republiky mají nyní větší šanci promluvit si s odborníkem.

Online terapie je přitom pro mnohé lidi mnohem příjemnější a pohodlnější. Podle průzkumů navíc funguje stejně efektivně jak běžná terapie, která probíhá tváří v tvář. Pomáhá bourat stigma a šetří čas. V Česku si ji lze domluvit třeba na portálu Hedepy.cz nebo Terapie.cz.

Autorský článek Anety Šmejcové s využitím informací z psychologytoday.com

Dvoudenní trénink psychické pomoci podstoupili holiči z Launcestonu v severní Tasmánii, aby byli schopní pomoci klientům, kteří se necítí dobře. Holič Alex Toscan projekt spustil poté, co několik jeho klientů spáchalo sebevraždu – uvědomil si totiž, že možná on a jeho kolegové mohou pomoci.

„Můžeme zjistit, zda se někdo chová trochu jinak nebo zda se v jeho životě stalo něco, co ho ovlivnilo a s čím bojuje. Možná jim můžeme pomoci,“ vysvětluje Alex Toscan svoje pohnutky.

Kadeřníci a holiči si s klienty povídají a dozvídají se mnoho věcí z jejich života. Pokud uslyší, že má někdo problémy, mohou mu ukázat správný směr. Jak sami říkají, nejsou žádní terapeuti ani psychologové, díky školení však již tuší, jak lidem alespoň trochu pomoci.

U kadeřníků to přitom v Launcestonu končit nemusí. Podle starosty Alberta van Zettena by další na řadě mohli být třeba taxikáři.

Zdroj: abc.net, examiner.com

Rozšíření ergoterapie

Česká asociace ergoterapeutů funguje již od roku 1994. Pokud jste se s tímto oborem ale přímo nesetkali, asi nevíte, co si pod ním představit. Není u nás totiž tolik rozšířený jako v zahraničí, kde ergoterapeutové bývají běžnou součástí zdravotních i školních týmů. Jde o zdravotnickou profesi definovanou přímo zákonem. Služby tedy většina pojišťoven proplácí, což je častá otázka, kterou zvláště rodiče řeší.

O ergoterapii by se měli zajímat lidé nebo rodiče dětí, které se potýkají s potížemi ve zvládnutí či účasti na denních aktivitách. Nejen při péči o svou osobu, ale i při zvládnutí zaměstnání nebo školy či volnočasových aktivit. „U dětí například pokud rodiče pozorují odchylky ve vývoji, zvýšenou či sníženou úroveň aktivity, potíže v sociálním kontaktu, komunikaci, potíže se snášením běžných denních činností, ale třeba i výrazné emoční projevy. Největšími skupinami dětí jsou u nás děti s diagnózami autistického spektra, ADHD, vývojovou dysfázií či dyspraxií,“ uvádí Olga Marková z FYZIO Aktiv, která také vede facebookovou stránku Dětský ergoterapeut.

U dospělých jde také o různé následky úrazů nebo nemocí. Ergoterapii můžete zkusit i bez stanovené diagnózy, pokud si myslíte, že je to něco, co by vám mohlo pomoci. Ergoterapeut společně s vámi vyhodnotí, zda je to správná cesta, nebo ne.

Jak ergoterapie pomáhá

Ergoterapie se zaměřuje na zvládání každodenních činností a úkolů pomocí her nebo zaměstnání, prostě přirozených aktivit, které k životu patří. Cílem je zachovat si maximální soběstačnost. Všechny aktivity jsou vytvářeny na základě daného problému, osobních, sociálních nebo kulturních potřeb osoby a přiměřené k věku, pohlaví nebo podmínkám. Cvičit se dá v terapeutickém centru nebo klidně doma. Oboje má své výhody. V centru je více pomůcek, které se dají použít, ovšem doma se zase dá cvičení přizpůsobit přímo kontextu daného problému nebo situace.

Zvláště pro děti je tato forma terapie velmi přínosná, protože je nezatěžuje stresem. Děti si cvičení zamilují, rády spolupracují a účastní se různých aktivit. Pracuje se napříč motorickou, smyslovou, kognitivní i emoční rovinou, které jsou zvláště u dětí propojené.

Autorský článek Barbary Tesařové s využitím informací z Česká asociace ergoterapeutů, FYZIO Aktiv

Jedná se o vůbec první český krátkometrážní virtuální snímek. Film trvá dvacet pět minut a je osvětového charakteru. „Příprava filmu přinesla celou řadu výtvarných a technologických výzev. Film se odehrává všude kolem nás v 360stupňovém rozhledu a můžete do něj zasahovat jak svým hlasem, tak třeba sahat na některé objekty svými dlaněmi. Díky interaktivitě jsme museli příběh i scénář formovat zcela jinak, než je běžné u klasického filmu,“ prozradil Moravec.

Jaký je tedy jeho děj? Režisér v roli průvodce zavede diváka do imaginativní krajiny inspirované vlastními zážitky s depresí. Součástí snímku jsou i odpovědi na základní otázky, třeba jaké to je žít s touto nemocí, jak se s ní vyrovnat, co pomáhá při nepříjemných stavech. Film by se měl dostat na veřejnost ve třetím čtvrtletí letošního roku prostřednictvím promítání v galeriích nebo na filmových festivalech.

Zdroj: Radio Wave, Czechcrunch

Nemalá část lidí si v dnešní digitální době hledá opět cestu k přírodě. Změna klimatu nám všem připomněla, že jsme její nedílnou součástí, a proto bychom se k ní měli chovat s citem a vytvářet vzájemné souznění. Terapie se zvířaty se proto dnes stává velmi oblíbenou.

Přítomnost živého tvora přináší člověku pocit klidu, bezpečí a radosti. Mazlení se s domácím mazlíčkem v těle zvyšuje hladinu šťastných hormonů a způsobuje tak úlevu od stresu a úzkosti. V současné době se animoterapie využívá hlavně u tělesně postižených pacientů, seniorů nebo autistů. Nové trendy jsou však úplně pro každého a mají potenciál zlepšit pochmurnou náladu všedního dne.

Jóga se zvířaty

Jóga má sama o sobě velké množství zdravotních benefitů. Když se k tomu přidají i naši chlupáči, je to celé ještě veselejší. Cvičit jógu můžete třeba společně se svým psem. Jógové pozice jsou velmi podobné tomu, jak se psi protahují, a tak může váš čtyřnohý přítel některé ásany napodobovat, což přinese páníčkovi i pejskovi nemálo pozitivních dopadů na tělo i mysl. Skrze jógu si se svým chlupatým miláčkem vytvoříte hlubší pouto.

Nejen psi se stávají součástí jógových lekcí. Z amerického Oregana se do světa šíří další trend, tentokrát jsou v hlavní roli kozy. Během lekce pobíhají okolo všech cvičících a při praktikování pozice pes hlavou dolů se nebojí ani vylézt člověku na záda. Ano, zní to bizarně, ale důležité je, že se lidé i zvířata dobře baví a tráví spolu čas.

O kočičích kavárnách jste už určitě slyšeli, ale co kočičí jóga? První studio jógy s kočkami spatřilo světlo světa v italském Miláně. Jogínka Elenora Coco, která s nápadem přišla, říká, že se se rozhodla spojit dvě věci, které miluje, tedy jógu a kočky. Zájemci si tak mohou zacvičit v přítomnosti čtyřnohých kamarádů a nabít se tak pozitivní energií, vypustit stres a odnést si z lekce úsměv od ucha k uchu.

Objímání krav

Jak si do života přinést trochu více klidu? V Nizozemsku přišli s opravdu netradičním způsobem. Z objímání krav se stal nový trend, který má mít mnoho pozitivních účinků na lidskou psychiku. Koe knuffelen, holandsky objímání krav, probíhá tak, že zájemci navštíví venkovskou farmu, na které poté leží vedle krávy dvě až tři hodiny. Vyšší teplota zvířecího těla, pomalejší tlukot srdce a milý pohled – to vše zklidňuje a zbavuje všech nepříjemných pocitů.

Objímání zvířat vyvolává produkci oxytocinu, hormonu lásky, který má na svědomí všechny ty příjemné pocity a uvolnění. Zdá se, že tulení se s velkými savci může tento efekt ještě umocnit.

Vzájemný dotek může navíc prospět i kravičkám. Také ony totiž při masáži upadnou do hluboké relaxace a svěsí uši, což dokládá jejich celkové zklidnění. Terapeutické farmy jsou proto na vzestupu po celém světě.   

Delfíní terapie

Běžnou terapií je také plavání s delfíny. Veselí delfíni jsou vycvičeni ke kontaktu s člověkem a jsou na jejich společnost zvyklí. Děti i dospělí tak s nimi mohou plavat v bazénu, dotýkat se jich a pozorovat, jak předvádí své triky. V takovém momentě se z delfína vlastně stává terapeut.

V terapii však mají své místo i jiné druhy zvířat. Mezi nejrozšířenější aminoterapie patří ty se psy, kočkami a koňmi. Setkat se však můžeme také s léčebným využitím ptactva, akvarijních rybiček, drobných savců anebo hospodářských zvířat.

Autorský článek Anety Šmejcové s využitím informací z theguardian.com, bbc.com, thehappybroadcast.com a thewildest.com

Takzvaná pain reprocessing therapy se zaměřuje na přerámování bolesti v mysli pacienta a nahrazení katastrofických myšlenek pozitivními představami. Ve výzkumu na Cornellské univerzitě se po absolvování dvoutýdenní terapie zbavilo svých chronických bolestí 66 % pacientů. Výsledky zůstávají stejné i po uplynutí jednoho roku. Podkladem terapie jsou odborné poznatky známé již od roku 1995, které říkají, že lidé jsou schopní pomocí svých myšlenek zhoršit prožívanou bolest. Bezmoc, zveličování, katastrofické myšlenky či beznaděj totiž alarmují mozek, který pak vysílá falešné poplašné reakce do organismu projevující se formou bolesti.

Zdrojem přetrvávající bolesti pak není konkrétní zranění, ale porucha jejího zpracování v mozku. Za důkazy tohoto tvrzení vědci považují fakt, že řada pacientů nedokáže přesně označit, kde bolest cítí, popisují stěhování bolesti či zhoršení záchvatů během stresujících událostí. Výzkumy také například ukázaly, že u pacientek s rakovinou prsu souvisí závažnější bolest přímo úměrně s vyšší intenzitou katastrofických myšlenek. Řešením, které využívá také nový druh terapie, je proto vědomě omezovat myšlenky jako „už se toho nikdy nezbavím, nic horšího se mi nemohlo stát, zničilo mi to život“, a místo nich se soustředit na pozitivní představy a scénáře. Lidé si tak mohou například přestavovat, že bezpečně a bez bolesti vykonávají pohyby, kterých se v realitě obávají.

Zdroj: National Geographic, Goodnewsnetwork, JAMA Network

Ve většině amerických států musí usvědčení pachatelé domácího násilí podstoupit terapeutický program zvaný Duluth model. Přestože se tato forma terapie používá již celou řadu let, výzkumy nikdy nepotvrdily jeho efektivitu v prevenci recidivy. Program ACT ve srovnání se starým modelem ukazuje výrazně lepší výsledky. Jeho účinnost prokázala studie vědců z Iowa State University – jeden rok po ukončení terapeutického programu ACT čelili muži usvědčení z domácího násilí výrazně menšímu množství obvinění za násilnou činnost.

Podle obětí, které jsou s násilníky stále v kontaktu, došlo u mužů díky terapii také k omezení agresivního a kontrolujícího chování i stalkingu. „K domácímu násilí přispívají faktory jako neschopnost regulovat své emoce a komunikovat s respektem, dále závadné názory a postoje vůči sobě samému či okolí, prožitá traumata, diskriminace, psychické zdraví i užívání návykových látek. V programu ACT se proto lidé učí poznat své hodnoty a postoje a získat například účinné strategie, jak zachytit přicházející negativní emoce v jejich počátku a vědomě zvolit pro jejich ventilaci zdravý a bezpečný způsob,“ vysvětlila autorka studie zveřejněné v časopise Journal of Consulting and Clinical Psychology Amie Zarling.

Zdroj: Iowa State University, American Psychological Associoation, Futurity

Vědci z Cornell University a Indiana University Bloomington v nové studii zjistili, že legalizace marihuany v několika amerických státech výrazně snížila poptávku po lécích na předpis, které se používají k léčbě bolesti, depresí, úzkostí, psychózy, záchvatů nebo nespavosti. Jedná se o jednu z prvních studií, které zkoumají dopad legalizace marihuany na užívání medikamentů na předpis.

„Tyto výsledky jsou pro nás velmi důležitými ukazately,“ řekl hlavní autor studie Shyam Raman, odborník na ekonomiku zdraví na Cornell University. „Díky nim vidíme, že máme velkou příležitost snížit vedlejší účinky léků.“ Zároveň je podle něj nutné mít na paměti, že marihuana není jen tak ledajaká rostlina, ale má svá rizika. Proto je podle autorů studie potřeba provést ještě další výzkumy.

Autorský článek Gabriely Brázdové s využitím informací z Earth

Zdají se vám často sny a chcete vědět, co znamenají? Jejich prostřednictvím může každý nahlédnout do svého podvědomí a vyřešit mnoho skrytých problémů. Autorka Marta Helingerová je psycholožka. Absolvovala výcvik v rogersovské psychoterapii a má několikaletou praxi na lince důvěry. Kromě práce s klienty překládá a publikuje. Ve své terapeutické praxi se zabývá především prací se sny, problémy ve vztazích, osobními problémy a dalším.

Klíčem k tomu, aby člověk mohl se sny nějak dále pracovat, je si je pamatovat a umět si je po probuzení vybavit. Autorka v knize nepředkládá jen teorii (co je sen, co mohou jednotlivé sny znamenat), ale zabývá se i termíny jako je lucidita (bdělost) ve snu. Zároveň poskytuje rady a techniky, jak si zlepšit snovou paměť. Kniha tedy poskytuje skutečně kvalitní (a přitom ne zbytečně obsáhlý) návod, jak na to. Ostatně kniha poskytuje hned několik různých návodů a technik. Jde přitom rovnou k jádru věci. Proto je vhodná i pro ty, kteří mají problém udržet u textu pozornost.

Autorka v knize, která vyšla v nakladatelství Grada, popisuje mnoho příkladů snů, za nimiž následuje výklad a interpretace. Čtenář se tak může rozvzpomínat na své vlastní sny a snažit se je rozklíčovat. Kniha je tedy spíš návod k praktickému používání, který je zakotvený v teorii. Ta mu poskytuje oporu.

Slovo autorky článku:

Lucidně snít se učím už pár měsíců a několikrát se mi to podařilo. Je to neuvěřitelné dobrodružství, během kterého se může člověk postavit svým nočním můrám nebo jiným věcem, které ho trápí. Je zajímavé, že se pak začne přetvářet i realita. Člověk se cítí prostě lépe. Proto vítám jakoukoliv literaturu o snech. Tato kniha je útlá a poskytuje spoustu informací, které jsou podány čtivým způsobem. Přeji každému, aby se naučil využívat potenciál, které sny přináší.

Autorský článek Gabriely Brázdové

Jak je možné, že má mobilní hra zaměřená na stavbu vlastní limonádovny terapeutické a léčivé účinky? Limoterapie totiž simuluje velmi účinnou expoziční terapii. Během ní je člověk vystavován úzkostlivým podnětům, přičemž je veden k tomu, aby potlačil své nutkání na tyto podněty reagovat tzv. kompulzí.

Hráč je během hraní Limoterapie vystaven stimulům, které v něm mohou vyvolávat nepříjemné pocity. Tyto stimuly ho pozitivně či negativně motivují k tomu, aby svým nutkavým pocitům odolal a ke kompulzi nedošlo. Spouštěče mohou mít podobu nepořádku, čistoty nebo nečistoty či určitého nebezpečí a kontaminace. Pomáhají tak při několika různých typech úzkostí.

Jak se Limoterapie hraje?

Vývojáři zvolili tzv. idle tycoon hru, ve které je hlavním principem stavba a rozvoj vlastního podniku nebo říše. Smyslem Limoterapie je budování vlastní limonádovny a její postupný růst. Tento jednoduchý formát hry byl vybrán z toho důvodu, že u něj nelze vysedávat několik hodin v kuse, zato se však člověk musí během dne do hry několikrát vrátit. Taková forma je podle autorů pro expoziční terapii optimální.    

Zajímavé je, že Limoterapie průběžně zjišťuje, jak hráč reaguje na jednotlivé pozitivní či negativní motivy, a podle toho hru přizpůsobuje. Vystavuje například uživatele takovým stimulům, které na něj v minulosti fungovaly.

Limoterapie bude propojena také se vzdělávacím centrem, ve kterém nebudou chybět rady do života a informace o úzkostných poruchách s odkazem na webové stránky NÚDZ.

Hra je určena pro osoby v začínajícím stádiu úzkostných poruch, kteří již u sebe pozorují typické projevy. Těm může již samotné hraní po čase od úzkosti ulevit. Limoterapii si ovšem může zahrát kdokoliv a preventivně zjistit, zda se u něj některá z možných úzkostí neprojevuje. Hra je již veřejně dostupná, a to zdarma pro všechny uživatele. Současně však nyní probíhá výzkum ve spolupráci s agenturou Ipsos, který zjišťuje, jak dobře aplikace funguje.

Zdroj: SeznamZprávy.cz

Shinrin-Yoku je vlastně lesní terapie, která příznivě působí na lidské tělo i ducha. Zázračná „lesní koupel“ má svůj počátek v osmdesátých letech v Japonsku. V té době tuto ze 70 % zalesněnou zemi trápila vysoká míra sebevražednosti a nárůst depresí. Japonští výzkumníci proto pátrali po tom, jaké účinky má na lidské zdraví obyčejná procházka v lese. A výsledky byly velmi překvapivé.

Japonské Shinrin-Yoku mají blízko k technikám mindfulness neboli všímavosti. Nejedná se však o meditaci, ale ani o fyzickou aktivitu. Tento typ terapie spočívá ve vnímání okolní přírody všemi smysly. Díky tomu se člověk snáze propojí s přírodou a stane se její součástí. Lesní terapie tak poskytuje příležitost, jak uniknout dnešnímu svižnému životu ve městech.

„Každou procházkou v přírodě získá člověk mnohem více, než hledá.”

John Muir

Přínosy lesní terapie

Potýkáte se s duševními potížemi, je toho na vás moc nebo toužíte po chvilce odpočinku? Pak je lesní terapie přímo pro vás. Ačkoliv si lze domluvit provázenou lesní terapii, vyrazit můžete také sami s tím nejlepším terapeutem – přírodou.

Shinrin-Yoku nepatří mezi esoterické techniky, terapeutické přínosy „lesní koupele“ prokázaly mnohé výzkumy. Poznatky, které přinesly, se shodují v zásadní věci – příroda má člověka velmi příznivý vliv.   

Lesní koupel může být účinná například proti stresu, se kterým se dnes potýká téměř celá populace. Už po chvíli strávené v lese klesá hladina stresových hormonů. Lesní procházka příznivě působí také na srdeční tep, krevní tlak a uvolňuje napětí ve svalech. Pravidelné chození do lesa snižuje nebezpečí onemocnění dýchacích cest, alergií i nemocí srdce. A nebyla by to terapie, aby nešlo také o duševní zdraví, čas strávený v přírodě účinně ulevuje od depresí a úzkostí. Dlouhodobě lesní terapie přispívá ke zdravému a šťastnému životu.

„Příroda sama je tím nejlepším lékařem.“

Hippokrates

Jak na lesní terapii?  

Na lesní terapii je nejlepší, že si ji můžete dopřát kdokoliv, aniž byste museli platit za profesionální pomoc. Praktikovat Shinrin-Yoku se můžete naučit i vy, není to totiž žádná věda. Vše začíná tím, že vyrazíte na procházku do lesa. Doma necháte veškerou elektroniku, abyste nebyli ničím rušeni a mohli se naplno věnovat okolní přírodě.

V tichu bloudíte po lesních cestách necestách, jen tak bez cíle. Touláte se lesem a jen si všímáte všeho okolo vás. Jak voní jehličí, jak zpívají ptáci a bublá nedaleký potok nebo jak hebký je mech. Když budete chtít, zastavte se a prociťte své napojení k přírodě. Pozorujte vše, co se děje okolo vás, prohlížejte si detaily. Tak jednoduché to je.

Můžete zkusit také další časté techniky Shinrin-Yoku, jako je objímání stromů nebo chození bez bot. Platí, že nemusíte ujít několik kilometrů, aby byla terapie účinná. Stačí jít opravdu pomalu a jen si užívat všudypřítomné ticho a klid.

Pokud nemáte v blízkosti svého bydliště les, nezoufejte. Podobný efekt má také procházka po loukách nebo v parku. Už dvacet minut denně strávených v zeleni stačí na to, aby se vám výrazně ulevilo od stresu nebo úzkosti. Větší propojení s přírodou člověku pomáhá najít také hlubší smysl, když si uvědomí, že je součástí něčeho tak nádherného.

Autorský článek Anety Šmejcové