Podařilo se jim naměřit nejnižší součinitel tření: jednu miliontinu. „Námi zvolená kombinace materiálů s velkým rozdílem mřížkové konstanty, což je například MoS2 vs. grafen, zaručuje nízké tření nezávislé na směru pohybu. To byla dosud hlavní překážka na cestě k superlubricitě,“ uvádí vedoucí skupiny Tomáš Polcar a dodává: „S tak nízkým třením bychom teoreticky dokázali rukou posunout objekt vážící tisíc tun.“

Takový superlubrikant by výrazně pomohl například u součástek v optických zařízeních nebo u vesmírných projektů. Součástky by mohly být díky němu do budoucna lehčí a jejich design mnohem jednodušší, což by se mohlo odrazit i na jejich ceně. Šrouby v některých strojích časem reznou, superlubrikant by tomu mohl předejít a zajistit jejich dlouhou životnost. Asi se s ním nesetkáme v běžné životě, ale přispěje i našim potřebám.

Nyní se výzkumem materiálu zabývá tým ve složení Mengzhou Liao, Paolo Nicolini, Victor Claerbout a Tomáš Polcar, ale jeho budoucnost k nám láká i další vědce z celého světa. Informaci o objevu dokonce na začátku roku otisknul vědecký časopis Nature Materials, je to vůbec první zmínka o české vědě v tomto časopise. I díky němu je teď další posun ve výzkumu superlubrikantu velmi žádaný po celém světě.

Zdroj: Czech Crunch, FEL ČVUT