Jaký vidíš smysl v tvorbě vlastní udržitelné módy?

Pro mě je to perfektní kombinace všeho, co miluji. Vždy jsem se zajímala o udržitelnost, byla jsem tvořivé dítě, které dělalo rádo rukama, a už od malička mě zajímala móda.

Šíleně mě baví celý proces šití a to, že to lze dělat udržitelně a v souladu s mými hodnotami. Baví mě, ukazovat, že omezit nakupování ve fast fashion vlastně nemusíme vnímat jako omezení, ale naopak jako příležitost naučit se něco nového. To byl totiž právě můj případ.

V kolika letech si začínala se šitím a co tě k tomu přivedlo?

Jako malá jsem občas šila s babičkou a koukala jí pod ruce, když nám upravovala oblečení. Fascinovalo mě to, ale k rozhodnutí pořídit si šicí stroj mě o pár let později přivedla hlavně problematika fast fashion. Začala jsem se zajímat o to, co stojí za mým bezhlavým nakupováním v H&M a začala jsem hodně nakupovat v second-handech. To mi mohlo být třeba 13 let.

Nemohla jsem vystát ten pocit, když najdu nějaký dokonalý módní kousek a nesedí mi velikostí nebo střihem. A právě nesedící kalhoty v pase mě v prosinci 2018 v mých 15 letech přivedly k tomu poprosit Ježíška o šicí stroj. Od té doby, co ho mám, jsem nezastavitelná. Nečekala jsem, že mě to začne tolik bavit.

Když odhlédneme od výsledku, co ti samotný proces šití přináší?

Samozřejmě miluji, když na někom vidím svůj výtvor nebo jím někoho obdarovávám, ale užívám si i celý proces. Líbí se mi, jak vše vzniká před mýma očima. Mám ráda, jak do sebe na konci vše zapadne a že to, co vytvořím, je vlastně využitelné umění.

Baví mě být kreativní a mám ráda umění, ale osobně mě tolik nenaplňuje vytvářet kousky, jejichž účel je jen estetický. Fakt, že oblečení, na kterém se kreativně vyblbnu a zároveň bude mít praktický účel, je to, co se mi na tomhle koníčku velmi líbí. Myslím, že právě díky tomu jsem si šití tak zamilovala.

Na jaký svůj vlastní udržitelný módní kousek jsi nejvíc hrdá a proč?

To je hodně těžké. Ale nejspíš to budou oranžové kalhoty pro přítele k Vánocům. Když šiju něco pro druhé, chci, aby to bylo bez chybičky. Řekla bych, že tady se mi to povedlo. Úplně poprvé jsem na nich zkoušela šít výpustkové kapsy a na to jsem opravdu pyšná. První kapsu jsem dělala přes osm hodin, než jsem pochopila princip a odvážila se to zkusit naostro. Je to pak skvělý pocit, když se naučím něco nového a ještě lepší, když pak vidím, jak kalhoty rád nosí. Kalhoty jsou z bavlněného plátna z druhé ruky, takže udržitelný aspekt také splňují.

Šiješ také pro ostatní. Vidíš v módě svou budoucnost?

Když jsem si založila Instagram VEDU clothing, byl můj cíl budovat spíš udržitelnou značku než osobní profil, jako mám teď. Brzo jsem ale zjistila, že nedokážu nebýt osobní a sdílet jen to nejlepší z nejlepšího. Momentálně mě baví sdílet i svůj proces učení, svoje chyby a pády. Na začátku jsem se bála, že díky tomu budu vypadat neprofesionálně. Teď mám naopak pocit, že jsem tak lidem blíž a raději mě podpoří nákupem, protože je jim sympatická moje transparentnost a můj přístup.

Oblečení k prodeji pro ostatní šiji, nicméně teď mám od toho pauzu, kvůli přijímačkám na vysokou a maturitě. Prodej mých výrobků neznámým lidem mě neuvěřitelně posunul, protože je to pro mě obrovská zodpovědnost. K udržitelné módě neodmyslitelně patří i kvalita výrobků a tu chci určitě dodržovat. Momentálně v tom rozhodně vidím svou budoucnost a směr, kterým chci dál jít.

Mít vlastní udržitelnou značku je můj sen, zároveň chci ale sdílet návody úpravy oblečení a vše s šitím spojené. Využít, co už doma máme, je to nejudržitelnější, co můžeme udělat, a právě k tomu chci ostatní inspirovat.

Co pro tebe znamená udržitelnost?

Udržitelný produkt je pro mě produkt, který nepoškozuje životní prostředí, je vyroben ve férových podmínkách a z obnovitelných zdrojů. Zkrátka je udržitelný, tedy jeho výroba by mohla probíhat do nekonečna a nemělo by to negativní vliv na lidi ani planetu.

Zároveň beru udržitelnější styl života doslova, tedy chci si ho udržet. Důležitá je vytrvalost, ne stoprocentnost. Z toho důvodu jsem si třeba dovolila koupit můj vysněný tyl na šití mých šatů na maturitní ples. Když člověk tohle téma řeší, nesmí zapomínat na sebe. Sebeláska je pro mě určitě součást udržitelnosti, bez toho se to nedá udržet. Dělám to nejlíp, jak to v tu chvíli jde.

Co je to recyklace, všichni víme. Co ale znamená pojem upcyklace? 

U upcyklace je odpad proměněn na nový výrobek, takže materiál znovu využijeme. Naopak při recyklaci není odpad proměněn na nový výrobek, ale je rozebrán a je z něj vyroben nový materiál, ze kterého je až pak vyroben nový výrobek.

Příkladem mohou být třeba takové džíny. Můžeme je recyklovat – rozebrat na vlákna a vytvořit novou látku, to ale stojí energii a vodu. Naopak pokud chci džíny upcyklovat, využiji je tak, jak jsou, a vytvořím přímo z nich něco nového. Není tady ten energeticky náročný mezikrok.

Samozřejmě to ale má i spoustu nevýhod a pro velké firmy, které dělají stejnorodé výrobky, je nemožné upcyklovat. Vyžaduje to individuální přístup. Ty ale mohou využívat recyklovaných materiálů.

Oba procesy dávají život starým věcem a neřekla bych, že jeden je lepší než druhý.

Jak si vybíráš látky? Máš nějaká důležitá kritéria při výběru?

Ano, mám kritéria. Jsou tu podle mě tři možnosti, jak šít udržitelně, a takhle vybírám látky téměř vždy já:

• látky s certifikáty, a to zejména GOTS, který zaručuje etickou výrobu s ohledem na životní prostředí
• látky z druhé ruky, které u nás v Česku nabízí projekt Textile Mountain
• upcyklace oblečení z druhé ruky

Každá z možností má výhody i nevýhody. Myslím, že je důležité si uvědomit, že nakupováním v second-handu proces jen zpomalujeme, a nebráním se proto koupi látek s certifikáty. Díky mému nákupu totiž pomáhám růstu firmám, co se k výrobě staví zodpovědně. Naopak používáním materiálů z druhé ruky šetřím energii a vodu a momentálně to nabízí i větší výběr vzorů, materiálů, textur atd.

K tomu všemu je pro mě důležité přírodní složení látek, protože mně osobně syntetická vlákna v oblečení dost vadí svou neprodyšností a kvalitou. Taky při praní uvolňují do vody mikroplasty a jsou nerozložitelné. Takže prioritami jsou prodyšnost, rozložitelnost produktu a samozřejmě kvalita, která je podle mě s přírodním složením spojena. Zní to možná složitě, ale je to jednoduché.

Potěšila tě v poslední době nějaká pozitivní zpráva z oblasti slow fashion v Česku či ve světě?

Bydlím u Brna, takže mě potěšilo otevření nového udržitelného obchůdku právě tam. Brněnská značka Corpus Lingerie nedávno otevřela svoji první kamennou prodejnu. Byla to první udržitelná značka, od které jsem si kdy něco pořídila, takže mě tento jejich úspěch zahřál u srdce.

Také mě potěšily všechny velké fashion značky, které vyjádřily podporu Ukrajině. Móda úzce souvisí s politikou, a tak mi také udělali radost designéři, co od začátku projevovali solidaritu.

Medailonek

Jmenuji se Veronika a jsem 18letá holka, co se snaží žít udržitelněji. Poslední roky žiji zejména udržitelnou módou, šitím, upcyklováním oblečení a snahou o budget friendly udržitelný šatník. Svoji cestu sdílím na svém Instagramu VEDU clothing, kde se věnuji hlavně módě, šití a všemu s tím spojenému. Momentálně jsem v maturitním ročníku na gymnáziu a usiluji o přijetí na vysokou školu, která se zabývá designem oděvu nebo environmentalistikou. Mým největším koníčkem je šití, ale radost si dokážu najít v každé činnosti.

Autorský článek Anety Šmejcové

Vaše první setkání s onkologickým onemocněním bylo velmi osobní. Je i to důvod, proč jste se v této oblasti rozhodla pomáhat?

Před třemi lety onemocněl můj taťka. Toto setkání s realitou onkologického onemocnění a s tím spojené návštěvy nemocnic a ambulancí, kde jsme potkávali další nemocné, byly dokonce tím hlavním důvodem, proč jsem s projektem začala. Těžko říct, jestli by onkopanenky vznikly i bez taťkovy diagnózy. Možná ano, jen později, možná v jiné formě, možná ne. Pomáhat mi ale dává smysl. A pomáhat právě onkologickým pacientům mě motivovalo i dříve – k Vánocům a narozeninám jsem si už x let zpět přála namísto dárků příspěvek nadačním fondům, které se onkologickým pacientům věnují.

Proč jste si ale nakonec vybrala pomáhat právě dětem?

Když taťkovi po léčbě začaly padat vlasy, vnímala jsem pohledy okolí – někdy zvědavé, někdy lítostivé. Nicméně dospělý člověk, který chápe, proč se tyto dopady léčby dějí, celou situaci podle mě nějak akceptuje. Obzvlášť chlap – holohlavých chlapů je plno i mezi zdravými. Horší je to pro ženy, pro něž jsou vlasy často symbolem ženskosti a paradoxně může být jejich ztráta tím nejtěžším projevem léčby. Osobně jsem ale cítila, že o tomto tématu se mluví celkem dost. Ale co děti – některé jsou ještě tak malé, že ani nechápou, co se děje. Některé chápou, ale snazší to pro ně není, protože třeba čelí posměchu nebo šikaně. Být jiný je v dětství nebo dospívání náročné. Přemýšlela jsem tedy, jak pomoci právě dětem vnímat tyto odlišnosti lépe. Navíc jsem právě díky svému zájmu o pomoc v této oblasti měla nějaký základní přehled o organizacích, které pomáhají. Přišlo mi, že těch, které podporují děti (a to i jinak než jen finančními sbírkami, které děti samotné úplně nepocítí, ale ve vnímání nemoci a jejích projevů), moc není, a hledala cestu, jak právě tam přispět.

Jak vás napadlo vyrábět zrovna panenky? Kde jste brala inspiraci?

To, co podle mě trápí mnoho z těch, kteří se obecně nějak odlišují a třeba kvůli tomu nezapadají, je, že nevypadají jako ostatní. Chtěla jsem tedy najít těmto dětem parťáka, s nímž se nebudou cítit jiní, protože bude stejný. A tak mě napadly panenky, protože ty jsou lidem nejvíce podobné.

Inspiraci jsem hledala hlavně v začátcích. Původní plán totiž byl, že panenky budou šité z několika částí, z běžných látek, s oblečením a nakresleným obličejem. Z toho nakonec sešlo a vydala jsem se cestou potisku látek vlastní grafikou. Díky tomu může být panenka dokonce i do detailu taková jako děti, které ji dostanou. Konzultace jsem kromě babičky švadleny s nikým neměla. Mám takovou vlastnost, že si ráda na všechno přijdu sama. Sice to s sebou často nese chyby a trvá to delší čas, ale hodně se tím naučím. Navíc jsem chtěla, aby to celé bylo trochu anonymní, aby nešlo o to, kdo projekt dělá, ale jaký má dopad, a hlavně o ty, kterým snad pomůže.

Měla jste předtím vůbec vztah k šití a výtvarnu?

Žádný. Šicí stroj jsem používala s prvními panenkami úplně poprvé a s ilustracemi tomu nebylo jinak. S pár úvodními návrhy panenek jsem si proto ještě nechala pomoci, ale věděla jsem, že jich chci víc, chci vyrábět i personalizované typy a moci si je kdykoli upravovat. To znamenalo, že se obě dovednosti musím naučit. Naštěstí kde je vůle (a internetová videa ), je i cesta, a tak se po mnoha nepovedených pokusech a spoustě hodin nad ilustračním programem povedlo a naučila jsem se vše, co pro výrobu panenek potřebuji. Dneska už myslím, že jsou výsledky na samouka celkem povedené.

Jak nyní probíhá distribuce panenek? Oslovují vás přímo rodiče, nemocnice, …

Rozdala jsem už ke dvěma stům panenek, takže se o projektu už celkem ví. Často mi napíšou rodiče, že panenku viděli u jiného dítěte na oddělení a mohla by pomoci i jejich bojovníkovi. Někdy mě s dalšími pacienty spojí právě rodiče, kteří už panenku obdrželi, někdy ale napíšou i samotní zdravotníci. V ostatních případech oslovuji nadace nebo přímo oddělení v nemocnicích.

Šití se věnujete ve svém volnu. Kolik času vám zabere?

Celý proces je poměrně časově náročný, ale uvědomuji si, že to je i tím, že nejsem „profík“. Stříhám nebo šiju v každé volné chvíli, vyplňuji třeba večer u filmu, hodně času projektu věnuji o víkendech. Není výjimkou, že končím ve dvě tři v noci. Ale nevadí mi to, baví mě to a vím, proč to dělám, a to mě žene.

Jak dlouho trvá ušít jednu panenku? Je pro vás finančně udržitelné vyrábět je na vlastní náklady?

Jedna panenka znamená doladění grafiky, nastříhání látky, našpendlení, ušití, dodatečný střih, napaření látky, vyplnění a zašití prostoru pro výplň, zabalení, odeslání. Pokud bych to sečetla, na nějaké hodině a půl, někdy i více, budu. V případě, že ilustruji panenku úplně nově, třeba personalizovanou na přání, tak je ta doba ještě mnohem delší.

Co se financování projektu týká, velmi mi pomohl příspěvek spojený s oceněním Laskavec. Do té doby jsem vše platila prakticky sama, a ačkoliv nelituji jediné koruny, tak vím, že s tím, jak roste zájem, budu muset najít cestu, jak projektu do budoucna finančně trochu pomoci. Zároveň je úžasné, že se mi ozývají lidé, kteří by projekt rádi podpořili, takže aktuálně procházím možnosti, jak to udělat.

Jaké máte na panenky reakce? Není emocionálně náročné vstřebat tolik příběhů?

Reakce dostávám krásné. Zpočátku jsem ale nečekala žádné, uvědomuji si, že rodiče dětí mají jiné starosti než mi psát. Prostě jsem věřila, že dělám dobrou věc, a stačila mi představa, že panenky někoho někde potěší. Nyní už vím, že tu radost opravdu dělají. Rodiče, přestože jsou v tak náročné situaci, píšou, i když by nemuseli. A píšou nádherné věci o tom, jaký vliv panenka má na jejich dítě, a díky tomu často i na ně. Číst takové zprávy a vědět, že díky vašemu přispění děti třeba na chvíli zapomenou na to, co se děje, že se třeba méně bojí při vyšetřeních, když vidí, že je panenka také zvládla, a vidět na fotkách, které mi chodí, jak se s panenkou tulí a smějí, to je vám motivace pokračovat. Mezi rodiči, kteří se mi ozvali, jsem našla i několik takových, s nimiž jsme i nadále v kontaktu.

Onkologické onemocnění není fér, u dětí už vůbec ne, takže vstřebat ty příběhy náročné je. Všechny jsou silné. Každý příběh mi ale zase o trochu víc otevře oči v tom, co je skutečně důležité a jaké malichernosti občas všichni řešíme. Jak děti samotné, tak jejich rodiče jsou navíc obdivuhodní a dobří lidé. I v tak těžkých chvílích totiž spousta z nich myslí na to, jak pomoci druhým (hodně rodičů mi píše o panenku pro jiné dítko na oddělení, u kterého třeba vidí, že situaci zvládá hodně špatně, mnohdy tedy nepoptávají panenku primárně pro to své – prozradím ale, že vždy dostanou i pro něj ). A vy si pak říkáte jen: wow.

Máte i další plány, jak nemocným dětem zpříjemnit léčbu?

Zvažovala jsem dobrovolnictví na odděleních. Věnovat se dětem, hrát si s nimi, aby si mohli rodiče na chvíli odpočinout. Je podle mě důležité, aby mysleli i na sebe. Proto patří všem dobrovolníkům můj dík, dělají úžasnou věc. Uvidím, jestli se k nim někdy přidám.

Co jste říkala na ocenění Laskavec 2021?

Překvapilo mě, ale samozřejmě moc potěšilo. V kontextu špatných zpráv, které se na nás valí ze všech stran, je skvělé být součástí projektu, který chce vyzdvihnout naopak to dobré, co se děje. Všichni v Nadaci Karla Janečka jsou navíc na stejné vlně, v takové společnosti je radost být.

Jen na tu pozornost, která s oceněním přišla, jsem si musela trochu zvyknout. Už nejsem tak úplně anonymní, ale zase mám díky tomu možnost dosáhnout s projektem ke spoustě dalších dětí.

Že jsme šikovný národ, který se umí v období krize semknout, jsme ukázali v minulosti už mnohokrát. Nynější období není výjimkou. Přestože došlo ke karanténě, kdy je občanům doporučeno zdržovat se doma a ven vycházet jen v nutných případech, lidé se i tak stmelují. Společným tématem je především efektivní ochrana před rizikem nakažení se novým typem koronaviru – šití roušek. Na Facebooku byla v neděli 15. března založena skupina Česko šije roušky. Čítá téměř 30 tisíc členů, kteří nejen nabízejí hotové roušky, ale sdílí mezi sebou i návody, jak je správně šít nebo jak s nimi zacházet.

Do zajištění prevence proti šíření nákazy se však nezapojují jen jednotlivci, ale i konkrétní instituce jako Městské divadlo Zlín. To mělo ve středu 18. března vyrobenou první várku 500 bavlněných roušek. „Primárně šijeme pro ty, kteří to nejvíce potřebují – lékaře, sestry, prodavače a samozřejmě také pro naše zaměstnance. Dále se nám ozývají z různých center sociálních služeb, kde se také budeme snažit rychle pomoci,“ uvedl ředitel divadla Petr Michálek.

Velký zájem o roušky potvrzují i farnice z Brna Kohoutovic, které se také zapojily do šicí iniciativy. Poptávka je veliká –  ve středu měli v Kohoutovicích přibližně osm set objednávek. „Do výroby roušek pro potřebné se zapojily téměř tři desítky lidí. Některé ženy připravují látky, jiné je sešívají a žehlí. Ostatní řeší distribuci lidem z okénka farního domku nebo je vozí přímo ke starším osobám do schránky,“ přiblížil koordinaci charitativní iniciativy člen zastupitelstva Kohoutovic Jakub Hruška.

Do dobrovolnických aktivit se zapojují také známé osobnosti jako herečka Dagmar Havlová nebo zpěvačka Lucie Bílá. Nelení ani návrháři či menší módní značky. Třeba česká značka Vasky, jež vyrábí kožené boty a doplňky, se do projektu Roušky všem připojila s mottem „Nasaď si roušku, zachráníš život“. Na Instagramu se vytvořila rozsáhlá komunita lidí sdílejících selfie s rouškou a hashtagem #rouskyvsem. Nošení ústenek mimo jiné podporuje ve své nové písni i hudební skupina Mirai.

Kromě klasických bavlněných roušek, které nyní šijí tisíce dobrovolníků napříč republikou, se také rozjíždí výroba nanoroušek. S jejich výrobou přišla Technická univerzita v Liberci. Původně se mělo jednat o pár desítek kusů pro vnitřní potřebu vysoké školy. Informace se však rozšířila a poptávka předčila očekávání univerzity. Několik kusů už získala liberecká krajská nemocnice. Unikátnost těchto roušek spočívá v nanomateriálu, který vyrábějí tamní vědci novou technologií. Jedná se o metodu elektrostatického zvlákňování střídavým elektrickým proudem. Vyprodukovaná nanovrstva na nosné netkané textilii je pak rozřezána a předaná do šicí dílny. Nanomateriál je unikátní v tom, že koronavirus nepropustí dovnitř, ani ven. Účinností jsou tedy srovnatelné s respirátory nejvyšší třídy FFP3.

Od čtvrtka platí po celé České republice povinnost zakrýt si tvář, ať už rouškou nebo šátkem. Je však potřeba mít na paměti, že je nezbytné se o materiál starat. Pravidelná výměna nebo sterilizace je nutná. Nejedná se přitom o nic složitého. Materiál vložíme do hrnce s vodou, krátce povaříme a po usušení přežehlíme. Nesmíme zapomenout, že před jakoukoliv manipulací je potřeba si důkladně umýt ruce.

1. Za prvé přemýšlejte o tom, jak bylo oblečení vyrobeno a ušito. K tomu slouží například na Instagramu hashtag #whomademyclothes. Tím zjistíte více informací o lidech, které šijí a vytvářejí oblečení vaší oblíbené značky.
2. Nakupujte chytřeji. Nekupujte příliš levně – většinou se to nevyplatí. Oblečení se hned obnosí. Zaměřte se na dlouho nositelné oblečení z kvalitních materiálů, které se jen tak nesepere a nepoškodí.
3. Zajděte do „sekáčů“ nebo do vintage obchodů. Často zde najdete dobré značky i velmi kvalitní oblečení, které vás bude stát jen pár korun.
4. Zkuste směňovat své oblečení, které nenosíte a nepoužíváte, s někým, koho máte rádi. Nebo ho darujte na charitu. Prospějete tím ostatním.
5. Případně si najděte na internetu DIY tipy a zkuste své oblečení sami přešít. Popusťte uzdu své kreativitě a vytvořte kousky, ze kterých budete mít dobrý pocit.

Zdroj: positive.news

„Koupila jsem si šicí stroj a poprvé šlápla do pedálu. Dál se to už skládalo samo a skládá se to dodnes. Nedokážu to nijak popsat. Prostě se to děje. A já jsem za to nesmírně vděčná,” vypráví Hubková. Na módě má ráda hlavně její nezpochybnitelný vliv na nositele, zastává názor, že šaty skutečně dělají člověka.

„Věřím, že to, co máme na sobě má výrazný podíl na utváření našich životů. Prostřednictvím svého oblečení působíme nejen na svoje okolí, ale především na sebe samotné. Když se v tom, co máme na sobě, cítíme dobře, svítíme a naše bytí je tak nějak vzletnější,“ vysvětluje.

Za stěžejní cíl své práce považuje Hubková přibližovat lidem problematiku trendu rychlé módy a probouzet v nich kritické myšlení. Sama se podílí na činnosti kampaně Fashion Revolution, která bojuje za lepší a transparentnější módní průmysl.

Od roku 2012 se návrhářka věnuje udržitelé módě, v uplynulém roce se přidal intenzivní zájem o problematiku textilního odpadu a s ním spojenou metodu upcyklace, tedy přeměnu odpadových materiálů v nové produkty. „Když jsem si uvědomila, kolik je odpadního textilního materiálu a donošených oděvů, práce s novými materiály mi přestala dávat smysl.  Upcyklace je dnes alfou i omegou mojí práce,“ uvádí Hubková.

Nabídku jejího oblečení tvoří trička a mikiny pro volný čas, zpravidla v jediném originálním kuse, a svetry ve dvou střižích. Rozšiřovat ji zatím nechce. „Nechci lidem naplnit šatníky „Hubkovou“ od ponožek až po kabáty. Chci je popostrčit k tomu, aby si začali uvědomovat, co se kolem nich v módě děje a že jsou toho součástí. K tomu jim v šatníku stačí jedno moje triko nebo svetr,“ vysvětluje.

Materiálem pro její tvorbu jsou zbytkové látky z textilních výrob, využívá hlavně pružnou úpletovou metráž různého složení. Tu doplňuje o materiály získané z oblečení z druhé ruky.

Sama zastává v oblékání minimalistický styl, hlavně co se střihů a barev týče. „Nakupuji především z druhé ruky a kousky často upravuji, podporuji lokální tvorbu a sem tam si i něco ušiju. To je ale spíše výjimečný stav. Potřebuji si od své tvorby držet odstup,“ říká. Bezhlavě nezatracuje ani klasické oděvní řetězce, hlavní je podle ní kupovat kvalitu a oblečení, které bude mít jeho nositel rád.

Pokud takové oblečení najdou lidé právě na jejím e-shopu, bude ráda, k nákupu je ale nijak netlačí. „Neuplatňuji na svoje produkty princip slev, nepřesvědčuji o koupi. Nechávám na zákaznících, aby sami posoudili, zda danou věc unosí nebo zda jim myšlenka, se kterou tvořím, připadá smysluplná a chtějí ji podpořit. Byla bych ráda, kdyby lidé o svých nákupech více přemýšleli, aby si za nimi stáli,“ vysvětluje.

Sama se považuje za zodpovědného konzumenta se zdravým pohledem na věc, který je podle ní stěžejní a u řady aktivistů ho postrádá. „Žijeme často v bublině, ze které je třeba vystoupit a svoje myšlenky na lepší svět šířit v kontextu dané doby. Vnímat celospolečenské trendy. Neztratit kontakt s realitou. To je pro mě ta největší výzva,“ uzavírá mladá návrhářka.