Výsledky zároveň ukazují, že rodina není jen symbolická hodnota, ale skutečná opora pro důležitá rozhodnutí. Více než 60 procent dotázaných by se kvůli svým blízkým vzdalo práce nebo kariéry a přibližně polovina by byla ochotná kvůli rodině odejít i do zahraničí. Pro Čechy jsou blízké vztahy něčím, čemu jsou ochotni přizpůsobit vlastní život. Na druhé pozici se s 44 procenty umístila práce a kariéra, 41 procent lidí pak za nejdůležitější považuje osobní svobodu a koníčky.

Téměř 47 procent lidí nesouhlasí s tím, že by národní hrdost byla přežitek. Pětina dotázaných se cítí hrdě velmi často, víc než polovina občas při určitých událostech. Nejčastěji jsou lidé hrdí na kulturu a historii, poté na sportovní úspěchy či českou šikovnost a zlaté ručičky. Výzkum, do něhož se v reprezentativním šetření zapojilo 1075 respondentů, tak ukazuje, že česká společnost si váží domova, blízkosti i sounáležitosti.

Zajímavé změny se objevily u štědrovečerní večeře, kde je stále patrná úcta k tradicím, ale zároveň větší otevřenost novým chutím. Kapr sice zůstává symbolem českých Vánoc, jeho obliba však postupně klesá, zejména u mladších lidí. Ti častěji volí jiné varianty, jako je losos nebo řízek, a vytvářejí si tak vlastní pojetí sváteční tabule. Výsledkem je příjemná pestrost, která ukazuje, že Vánoce mohou být tradiční i moderní zároveň. V průzkumu mezi reprezentativním vzorkem 1 000 lidí to zjistila společnost Home Credit.

Podobný vývoj je patrný také u vánoční výzdoby. I když živý stromek má v českých domácnostech stále své pevné místo, roste obliba stromků umělých. Lidé je vnímají jako praktické, finančně úsporné a dlouhodobě využitelné řešení, které šetří čas i starosti. Tento trend naznačuje, že mnozí si uvědomují, že největší hodnotu Vánoc netvoří dokonalá výzdoba ani přesně dodržené zvyky, ale klid, pohoda a společné zážitky, které si odnášíme i do nového roku.

Nepříjemné situace se v životě nevyhýbají nikomu. Ať už jde o nemoc, nehodu nebo například ztrátu blízké osoby. Tento prvek nejistoty v nás probouzí napětí a zvyšuje už tak všudypřítomný stres. Promýšlet katastrofické scénáře a bát se, co nás potká, k ničemu nevede. Je dobré ale mít k dispozici něco, co nám v případě krize kryje záda – nejen blízké, na které se můžeme spolehnout, ale také správně nastavené životní pojištění. V jakých situacích se vyplatí?

Ušetřete si starost pro případy krize

Moderní život na nás všechny klade velké nároky. Pracovní vypětí v kombinaci se starostmi o rodinu vedou k pocitům vyčerpání až úzkostem. Snažíme se udržet tempo, abych si mohli plnit svá přání a cíle. Dokud se nám to daří, cítíme se naplnění a vděční. Čas od času nás ale přepadne strach – co když jednou nebudu moct žít podle svých představ? Kdo se postará o blízké, kdyby se mi něco stalo? Smrt, nemoc nebo invalidita si nevybírá, i když je těžké si to připustit. 

Život se může zkomplikovat doslova z minuty na minutu. Je proto dobré myslet na finanční zabezpečení v těchto situacích, ať už sebe samých nebo svých blízkých. Nejkomplexnějším řešením je životní pojištění. Pojistí člověka pro případ takových rizik, jako je invalidita, dlouhodobá pracovní neschopnost či hospitalizace, ale také pro případ smrti – zajistí blízké zesnulého. 

Jak si vybrat správné životní pojištění?

Druh a obsah životního pojištění si lze vybrat na základě individuálních potřeb. Priority někoho, kdo žije sám a splácí hypotéku, budou jiné než u rodiny s jedním či více dětmi. Při výběru si proto položte tyto základní otázky:

• Je na mém příjmu závislý někdo další? (děti, manžel/ka)
• Jaké mám finanční závazky? (úvěr/hypotéka)
• Jak jsou na tom mé finanční rezervy?
• Jak rizikové je moje povolání, případně koníčky?
• Co můj momentální zdravotní stav?

Nejčastějším typem životního pojištění je rizikové životní pojištění, které se vztahuje na případy spojené s nemocí, úrazem, výpadkem příjmů. Dalšími druhy jsou investiční, důchodové nebo například flexibilní. Ty nabízejí služby navíc a také bývají dražší. Při uzavírání životního pojištění se nevyplácí šetřit na nejvyšších rizicích. Proto pokud chcete jít s cenou co nejníže, vždy trvejte na tom, aby vás smlouva chránila v krizových situacích. Investiční či jiné složky můžete řešit dodatečně.

Kolik stojí životní pojištění?

Cena se odvíjí podle toho, kolik je vám let, jaké máte finanční závazky a také jaký je váš zdravotní stav. Konkrétní částku zjistíte například s pomocí kalkulačky životního pojištění. Stačí zadat základní údaje a uvidíte vhodný typ pojištění a přibližnou měsíční částku, kterou u jednotlivých pojišťoven zaplatíte. V těch pokročilejších se dozvíte také to, kolik si odečtete v ročním zúčtování daně z příjmů.  

Vyplatí se uzavřít životní pojištění už v mladém věku, i když nemáte zatím žádné závazky, získáte totiž výhodnější podmínky. Vyplatí se to i do budoucna – když se váš zdravotní stav zhorší, budete platit méně, než kdybyste uzavřeli novou smlouvu. V případě nemoci se navíc zúží i výběr pojišťoven, které vás pojistí. A pokud už máte rodinu, splácíte hypotéku nebo jiný úvěr, neváhejte. S životním pojištěním sice nepřízeň osudu neodvrátíte, ale ušetříte si mnoho starostí.

Neštěstí se stalo 9. října 2001 ve městě Jüe-jang v čínské provincii Chu-nan. Toho rána otec svého syna Jüe-čchuana viděl na velmi dlouho dobu naposledy. Tehdy čtyřletý chlapec si hrál venku za dozoru sousedů, kteří později vypověděli, že se v okolí pohyboval podezřelý muž, jenž pak v nestřeženém okamžiku dítě unesl. Lej byl zdrcený, ale předsevzal si, že syna najde. Nejprve s jeho fotografiemi chodil po městě a okolí, ptal se na policejních stanicích i lidí na ulicích. Později podnikal výpravy do vzdálených měst. Ve svém pátráni vytrval téměř 22 let, a to i přesto, že mezitím se mu s manželkou narodila dcera. Lej však v pátrání nepolevoval, a dokonce synovi každý rok kupoval dárky k narozeninám.

V posledních letech používal také experimentální software pro rozpoznávání obličejů, ale Jüe-čchuana se podařilo najít až s využitím profesionální technologie, kterou používá čínská policie a která z fotografií malého chlapce dokázala vyvodit, jak vypadá dnes. Člověk, který odpovídal vytvořenému profilu, byl začátkem roku nalezen ve zhruba 900 kilometrů vzdáleném velkoměstě Šen-čen a následné testy DNA potvrdily shodu. Na konci června se tak mohl Lej konečně znovu setkat se svým dnes již 26letým synem.

Respondenti nového průzkumu pořádaného American Heart Association uvedli, že jedí sami asi polovinu času. Až 84 procent z nich si přeje, aby mohli častěji sdílet společné jídlo s rodinou. Závěry studie naznačují, že snížení stresu, trávení času s ostatními lidmi a čas na zpomalení jsou největšími výhodami rodinného jídla.

„Sdílení jídla s ostatními je skvělý způsob, jak snížit stres, zvýšit sebevědomí a prohloubit sociální kontakt, zejména u dětí,“ řekla doktorka Erin Michos, přidružená ředitelka preventivní kardiologie ve společnosti Johns Hopkins. „Chronický neustálý stres může také zvýšit vaše celoživotní riziko srdečních onemocnění a mrtvice, takže je důležité, aby lidé co nejdříve našli způsoby, jak stres co nejvíce snížit a zvládat,“ dodala. Většina respondentů průzkumu uvedla, že se u nich zvyšuje pravděpodobnost výběru zdravějšího jídla, když jedí s jinými lidmi. Často je pro ně však složité sladit si program s ostatními.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a American Heart Association

Nejvyšší pozice obsadila města, která poskytují dobře placené pracovní pozice, dostačující mateřskou dovolenou, placené volno, kvalitní podmínky pro bydlení, přístup k podpoře mentálního zdraví, kvalitní zdravotní péči, rovnost pohlaví či práva LGBTQ+ lidem a zároveň mají nízkou inflaci a nezaměstnanost.

Mezi 5 nejlepších měst k životu na základě těchto ukazatelů patří Oslo, Bern, Helsinky, Curych a Kodaň. V Británii pak vysoko skóroval Liverpool, Glasgow či Londýn.

1. Oslo, Norsko
2. Bern, Švýcarsko
3. Helsinky, Finsko
4. Curych, Švýcarsko
5. Kodaň, Dánsko
6. Ženeva, Švýcarsko
7. Ottawa, Kanada
8. Sydney, Austrálie
9. Stuttgart, Německo
10. Mnichov, Německo
11. Stockholm, Švédsko
12. Melbourne, Austrálie
13. Amsterdam, Nizozemí
14. Tokio, Japonsko
15. Lipsko, Německo
16. Vancouver, Kanada
17. Auckland, Nový Zéland
18. Hamburg, Německo
19. Toronto, Kanada
20. Frankfurt, Německo

Zdroj: Positive News, Kisi

Už od roku 2018 se v českých věznicích koná Den s dítětem, který umožňuje odsouzeným rodičům udržovat vazby s dětmi mimo prostředí návštěvních místností nápravných zařízení. Letošní akce se uskutečnila minulý víkend ve věznici Jiřice, jejíž venkovní areál oživil celodenní program s živou hudbou. Za svými tatínky přišly děti v doprovodu svých maminek, babiček i tet z dětského domova. Jeden z mužů viděl svou tříletou dcerku teprve podruhé.  „Řekla mi, že mě má ráda. Musel jsem utéct, abych před ní nebrečel,“ svěřil se organizátorům akce.

Poradci rodičům při této příležitosti radí, jak situaci zvládat, jak s dětmi mluvit o tom, že jsou ve vězení a za co byli odsouzeni. Zároveň se snaží zabránit další stigmatizaci rodiny a traumatizaci dítěte, které se musí připravit na návrat otce domů. „Se synem hrajeme takovou hru, že jeho tatínek je v nemocnici. Samozřejmě kdykoli jedeme kolem nemocnice, tak se tam chce za tátou zastavit a chce mluvit s doktory, aby ho už pustili domů,“ svěřuje se jedna z maminek, která Den s dítětem navštívila.

Setkání s druhým rodičem je pro děti důležité nejen sociálně, ale i psychicky. „Celodenní setkání rodin může dětem zásadně pomoci prožitkem radosti, kterou v sobě dál nesou. Mnoho rodin se během výkonu trestu rozpadá. Setkání dává i odsouzeným naději do dalších dní za mřížemi, protože vztahy s jejich rodinou jsou často tím jediným, co je ve věznici drží nad vodou a co jim pak po propuštění pomáhá vyhýbat se trestné činnosti,” popisuje ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství Gabriela Kabátová. Letos se Den s dítětem uskuteční ještě ve věznicích v Bělušicích a Kuřimi.

Zdroje: Autorský článek Kláry Šubíkové s využitím Mezinárodního vězeňského společenství a Vězeňské služby ČR

Je možné skloubit rodinu s malými dětmi a práci?

Myslím si, že ano. Záleží to ale jak na mě, na matce, jestli opravdu chci pracovat, tak na druhu práce, jestli je vůbec skloubitelná s tímto provozem. A samozřejmě také na firmě a na šéfovi, jestli vyjde vstříc.

Momentálně pracujete na částečný úvazek. Myslíte si, že vám toto pracovní nastavení pomáhá rodinu a práci skloubit?

Určitě. Kromě mě a firmy to ale vyžaduje velkou součinnost partnera, který mě musí v rozhodnutí, že budu částečně pracovat, podpořit, protože část odpovědnosti padá na něj. Myslím si, že je v první řadě nutné si vyjasnit pravidla a říct si, co jsme ochotni pro to udělat. Potom už jde jen o komunikaci a o ochotu tato pravidla dodržovat. Já jsem pracovat chtěla, už i na mateřské jsem pracovala částečně z domova. Co to jen trošku šlo, tak jsem se snažila zapojit trochu více do pracovního procesu.

V H1.cz pracujete od roku 2010. Jak probíhala domluva na částečném úvazku?

Byla to moje podmínka, abych se mohla vrátit. Vracela jsem se z mateřské v roce 2018 na úplně malý úvazek, kdy jsem pracovala jen z domova a jen po večerech, ale chtěla jsem se do toho dostat. Pracuji totiž na pozici, kde se často mění rozhraní a podobně, takže jsem si chtěla všechny novinky sama osahat. Postupně jsme pak navyšovali moji kapacitu. Takže to spíše bylo jen o mém čase.

Když jste se do práce vracela, jak staré byly vaše děti?

Synovi bylo pět a dceři byly tři.

Bylo to pro vás snadné rozhodnutí? Vy jste říkala, že jste chtěla pracovat…

Ano. Já už jsem se chtěla vrátit. Chyběli mi lidé, chyběla mi náplň dne. Práce člověka do určité míry utváří a záleží na tom, jak moc se ponoří do mateřských povinností a jak moc chce být víc matka než pracující. To asi záleží na každé z nás. Často jde také o to, zda člověk potřebuje peníze. Já jsem je primárně nepotřebovala, spíš jsem se chtěla vrátit pozvolna do procesu.

Měla jste ze začátku strach, že se vám nepodaří skloubit rodinu a práci? Že budete jednomu ubírat na úkor druhého?

Spíše jsem si to nedovedla představit. Ve chvíli, kdy jste doma s dětmi, tak všichni počítají, že všechno zařídíte. Najednou jsem viděla, že nastanou situace, kdy to nebude možné. Že nebudu u všeho, u čeho jsem byla dřív. Důležitá proto byla ta součinnost jiných lidí, babičky nebo manžela. Věděla jsem, že mám aktivní zálohy, do kterých v případě nutnosti můžu sáhnout.

Zmínila jste, že jste řešila, že nebudete u věcí, u kterých jste byla zvyklá být. Jak se s tímto člověk vyrovná?

Někdy je těžké vzít nemocné dítě a odvést ho k babičce, protože chcete být s ním, když mu není dobře. Ale jak děti rostou, tak tento pocit trochu opadne. Základní rýmičky si s nimi prožijeme a pak zjistíte, že u babičky kouká na televizi úplně stejně jako doma a že už vás zas tak moc nepotřebuje. Pro mě bylo důležité si připustit, že to babička zvládne stejně jako já a že děti už jsou tak velké, že to zvládnou bez jakékoliv újmy.

Měla byste nějakou radu pro maminky, které jsou na mateřské nebo rodičovské a chtěly by se částečně vrátit do práce?

Pokud já jako matka chci a jsem schopná to se zaměstnavatelem vykomunikovat, tak si myslím, že skloubit rodinu a úvazek v práci vždy jde. Vyžaduje to ale určitou míru spolehlivosti. Zaměstnavatel a kolegové musí vědět, že je na mě spoleh, že když něco slíbím, tak udělám všechno proto, abych to splnila. Zaměstnavatel prostě nemůže mít armádu matek, které jsou nespolehlivé, a snažit se to nějak poskládat. To prostě nejde. Obecně si myslím, že částečné úvazky mohou fungovat dobře jako doplněk, určitě je ale třeba mít lidi na full-time.

Baví vás vaše práce?

Baví mě a určitým způsobem mě uklidňuje, protože v ní mám řád. Vyhovuje mi, že se vracím po víkendu do něčeho, co můžu sama ovlivňovat. Po tom, co řídíte dvě malé děti, které nereagují na podněty a nedělají to, co chcete, je uklidňující bavit se s dospělým člověkem. Takže pro mě je to v podstatě relaxační činnost (směje se).

Pracujete tedy primárně na home office. Nekomplikuje home office domluvu v týmu?

Pro mě je to tak lepší. Byla jsem tak zvyklá pracovat ještě před covidem, než to postihlo všechny ostatní, takže pro mě to tak velká změna nebyla. Velkou změnou bylo, že jsou najednou všichni ostatní ve svých domovech. Ale pro mě to bylo spíš pozitivní, protože se lidé naučili mnohém lépe pracovat s videohovory. V komunikaci s týmem nevidím vůbec žádný problém. Podívám se, kdo je volný, a zavolám mu. Je to pro mě stejné, jako kdybych byla v kanceláři, otočila se a na něco se ho zeptala.

Máte nastavený nějaký detox, že od určité hodiny si vypnete notifikace a věnujete se dětem?

Tohle je samozřejmě složitější, protože člověk má pocit, že je k dispozici celý den, že musí stále někomu odpovídat. To jsem vnímala jako velkou zátěž. Ale ve výsledku je to takové, jaké si to sami uděláme. Žádnou z povinností není nutné vyřešit urgentně ve chvíli, kdy mi zpráva přijde. Alespoň já mám takovou práci. Myslím si, že je to nastavení si vlastních hranic. Říct si, kdy už odpovídat nechci, a pak odpovídat nebudu. Na druhou stranu, když se přes den vyvrbí něco, kvůli čemu nestihnu pracovat tolik, kolik bych měla, tak jsem domluvená s šéfem, že přes den polevím a večer to dodělám.

Vedle práce a péče o rodinu nacházíte také čas na sportovní aktivity. Čemu se věnujete?

Ráda běhám, ale protože jsem běhala moc a měla jsem úraz, tak mi bylo doporučeno věnovat se i dalším sportům, tak se teď snažím to běhání ředit a něčím nahrazovat. To je mimochodem další výhoda práce na dálku, protože můžu práci kloubit i s časem pro sebe. Ve chvíli, kdy bych musela každý den dojíždět, tak bych téměř nemohla sportovat. Ty dvě hodiny, o které bych jinak přišla, můžu využít k času pro sebe.

Určitě se vám stává, že nedokážete udržet rovnováhu každý den. Je tohle něco s čím bojujete?

Člověk z toho má černý svědomí (směje se), že někdy té práci nevěnuje tolik, kolik měl, protože to prostě z různých důvodů nejde. Ale ostatně to se stane i těm, kteří normálně chodí do práce. Každý den není stoprocentně produktivní. Takže když nějaký den nejsem produktivní, tak je pro mě jednodušší se sebrat a jít si zaběhat. Člověk přijde na jiné myšlenky a napadne ho třeba i něco, na co by u počítače nepřišel.

Takže nesnažit se být za každou cenu produktivní.

Ne, to určitě nemá smysl. Ve chvíli, kdy vidím, že to nejde, je lepší práci nahradit jinou činností.

Medailonek

Petra Čechová pracuje v PPC oddělení digitální agentury H1.cz již od roku 2010. Baví ji vymýšlet strategie, jak využít správné cílení a ladit efektivitu. V současné době je zaměstnaná na částečný úvazek, aby měla čas také na péči o své dvě malé děti. Zároveň je nadšenou sportovkyní, ráda běhá nebo leze na stěně. 

Autorský článek Anety Šmejcové

Kolo pro život je cyklistický projekt pro širokou veřejnost bez rozdílu věku nebo výkonnosti. Hlavní je si celý zážitek užít a pobavit se. Závod je tu pro vás každý rok již od roku 2000 a těší se velké oblibě.

Závodit mohou kromě dospělých i celé rodiny nebo ti nejmenší klidně jen na odrážedlech. Na rodiny projekt aktivně cílí, nabízí totiž i bohatý doprovodný program a soutěže. Zavítat můžete třeba do cyklistického parku T-Mobile Adventure park, dětskou zónu má v režii Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR.

Rádi byste si zajezdili, ale nemáte kolo? Vůbec nevadí, klidně vám ho půjčí. Zkušení partneři akce vám pak rádi pomohou s výběrem, pokud se rozhodnete, že příště už jedete na svém. Závody nabízí několik tras, některé jsou vhodné i pro celé rodiny nebo partu kamarádů. Užijete si tak příjemný den.

„Nejlepší pohled na svět je z cyklistického sedla. Na Kole pro život nejde primárně o výsledný čas, ale o zážitek s kamarády, rodinou nebo přáteli. Každý je u nás vítán a užije si perfektní den,“ říká šéf organizačního týmu Tomáš Pravenec.

První závody jsou už 23. dubna v Berouně, seriál pak končí 1. října v Ralsku. Kolo pro život ale nabízí i další akce, dokonce pravidelně pořádá virtuální závody. Cyklistice zdar!

Zdroj: Kolo pro život

Otcovskou dovolenou v současnosti nabízí celkem 90 zemí světa, a 4 z 10 firem dokonce poskytují svým zaměstnancům delší než zákonnou dobu placené dovolené. V Česku mohou muži ze zákona odejít do domácnosti na 14 dní, a to do šesti týdnů od narození dítěte. Naproti tomu ve skandinávských zemích dosahuje zákonná délka otcovské dovolené až jednoho roku.

Průzkum mezi muži, kteří dovolenou absolvovali, ukázal celou řadu benefitů. 90 % mužů zaznamenalo zlepšení vztahu s partnerkou, ke kterému dochází díky snížení zátěže kladené na matky a umožnění vyšší stability vztahu. Mimo jiné zlepšuje převzetí otěží otcem také mentální zdraví partnerek, které jsou pak méně náchylné k poporodním depresím. Delší otcovská dovolená navíc usnadňuje matkám dřívější nástup do práce či zachování kariéry a potažmo zlepšení finanční dynamiky v domácnosti.

Otcové dále mezi hlavními výhodami uváděli vytvoření citové vazby s potomkem, která přetrvává i po návratu do práce. Přes 80 % z nich se navíc po návratu cítilo v práci spokojenější. „Otcovská dovolená nepomáhá jen mentální pohodě zaměstnanců, ale i vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Otcové si více váží zaměstnavatelů, kteří je v jejich šťastných chvílích podporují, a mnoho z nich pak pro ně chce pracovat déle,“ uvedl Honza Klusoň z české firmy Welcome to the Jungle.

Zdroj: FEEDIT, McKinsey

O informace a rady se tvůrci projektu dělí na základě vlastních rodičovských zkušeností, a tak jsou zcela upřímné a pravdivé. Kromě deníku si mohou rodiče na serveru založit i seznam potřebné výbavičky pro rodinu a přátele, který zamezí pořizování nechtěných dárků a chaotickému hromadění zbytečných věcí. Blízcí si zde jednoduše zarezervují dárek, který chtějí pořídit, a tak se nestane, že by se miminku sešel dvakrát.

„Nechceme další z klasických internetových bazarů. Půjde o propracovaný systém, který dlouhodobě propojí maminky a možná díky němu vniknou i nová přátelství,” uvedl jeden z autorské dvojice Tomáš Martinek. Na profilu je také prostor pro vkládání fotek z období těhotenství a informací o dítěti, které lze soukromě sdílet s vybranými členy rodiny. Část výdělku přitom poputuje na dobročinné účely – deset procent z poplatku za registraci zakladatelé věnují iniciativě Sylvie Dymákové na podporu rodičů samoživitelů.

Program letošního Senior festivalu je jasným důkazem, že nad akcemi pro starší lidi nemusejí jejich děti či vnuci ohrnovat nos. Na dvou pódiích se kromě oblíbené dechovky vystřídají také revivaly kapel QUEEN, ABBA nebo BEATLES, ale i další interpreti. Milovníky aut potěší přehlídka historických vozidel. Zájemci si mohou vyzkoušet i projížďku s koňským spřežením. Nejmenším pak vykouzlí úsměv na tváři pouťové atrakce.

Spolek Hurá na výlet navíc seniorům již tradičně zajistí i autobusový svoz na akci. Realizaci volnočasových aktivit pro seniory se spolek věnuje už od roku 2015. Výlety plánuje s ohledem na specifické potřeby starších klientů tak, aby byly zajímavé, bezpečné a finančně dostupné. Každý senior či osoba s průkazem ZTP za výlet zaplatí jen symbolickou částku 100 korun. Další náklady pokrývá organizace z darů a nadačních příspěvků.

Drastická politika jednoho dítěte, která platila od roku 1979, se snažila vyrovnat s raketovým nárůstem populace, již by bylo obtížné uživit. Před pěti lety byla striktní omezení uvolněna a Číňané si mohli pořídit o jednoho potomka více. Přesto se oproti roku 2016 narodilo o třetinu méně dětí – pouze dvanáct milionů. Počet obyvatel tak roste nejpomaleji za posledních šest desetiletí.

Jedním z následků minulých politických rozhodnutí, který pociťují obyvatelé Číny dodnes, je disbalance počtu mužů a žen. „Vedla v patriarchální společnosti k tomu, že lidé dělali vše pro to, aby se narodil syn. Dnes ale kvůli tomu mladí muži nemají šanci najít partnerku,“ upozorňuje pro Český rozhlas novinář David Černý. Vláda se proto například snaží organizovat lidem schůzky naslepo nebo vede kampaň, která ženy motivuje, aby založily rodinu.

Podle studie z roku 2017 citované deníkem Wall Street Journal je polovina čínských párů ochotna mít dva potomky. „Preferuji mít dvě děti, protože jsem zhodnotila své ekonomické okolnosti a schopnosti,“ zmiňuje paní Wang Han z venkovské oblasti Che-nan. „Pokud by ale teď došlo na třetí dítě, tak už nemusím mít starosti,“ doplňuje mladá Číňanka.

Manželům, kteří se rozhodnou mít více dětí, už úřady nebudou házet klacky pod nohy. Naopak jim pomohou s náklady na vzdělání a výchovu. Dříve by přitom takové rodiče čekaly pokuty nebo život v ilegalitě. Mladou populaci ale bude Peking potřebovat, protože právě ona je motorem zdejšího ekonomického zázraku, jehož strůjci se dostávají do důchodového věku. Ten se bude podle nejnovějšího rozhodnutí zvyšovat stejně jako vládní investice do seniorů.

Zdroje: Český rozhlas Dvojka, Wall Street Journal

Předat dětem znalosti zdaleka nestačí. Stejně důležité je pro dítě i sebevědomí, aby dokázalo nabyté schopnosti správně používat. Kde ale leží hranice mezi vědomím vlastní jedinečnosti a arogancí? Jak dítě připravit na změny a naučit ho zvládat neúspěchy? Je možné udržet s potomkem blízký vztah a zároveň ho připravit na osamostatnění? Na tyto a další otázky odpoví v on-line přednášce Mgr. Jiří Halda, který se problematikou výchovy dětí, předškolní zralosti a procesu učení věnuje už téměř třicet let. Kromě své pedagogické role působí jako lektor, rodinný terapeut a diagnostik.

V on-line přednášce, která proběhne v pondělí 7. června od 19 hodin, Halda zájemcům přiblíží, jak správně dbát o fyzické, ale hlavně emoční potřeby dítěte tak, aby se cítilo milované a přijímané. Ve svém přístupu přitom dbá na to, abychom děti učili hledat jistoty v jejich nitru. Vykročit na postupnou cestu seberealizace je pak mnohem jednodušší.

Webinář pořádá eventová agentura Kulturmarket v rámci série vzdělávacích on-line webinářů s názvem Inspire Academy. Kromě psychologie a zdraví se věnují také oblasti osobnostního rozvoje, vědě, cestování, umění či marketingu. Vstupenky jsou dostupné na portálu smsticket.cz.

Aby mohli ochránci Naniu vypustit do přírody, je potřeba vybrat skupinu slonů, do které bude začleněna. Nalezení skutečné rodiny by přitom znamenalo takřka jistotu, že se jí bude i nadále dařit. Vědci proto zanalyzovali 16 sesbíraných vzorků trusu z národního parku Deux Balé a porovnali je s trusem nalezené sloní samičky. „Rodič musí sdílet 50 procent svých alel se svou dcerou. Takže jsme se snažili zjistit, zda v každé z těchto rodinných skupin máme rodiče a potomky, sourozence nebo nevlastního bratra,“ vysvětluje Sam Wasser, ředitel Centra biologie ochrany přírody na Washingtonské univerzitě.

Výsledky vědce potěšily. Jeden ze vzorků opravdu patřil její matce nebo nevlastní sestře, jež chodila pít k jezeru nedaleko od místa, kde byla Nania nalezena. „Byla jsem úplně ohromena. Vše nasvědčuje tomu, že Naniina matka je naživu!“ podělila se o své nadšení Céline Sissler-Bienvenu, ředitelka IFAW pro Francii a frankofonní Afriku, která proces organizačně vedla.

Testy DNA navíc potvrdily, že Nania patří ke kriticky ohroženému poddruhu slona pralesního, což ji dělá nesmírně cennou pro jejich zachování v přírodě. „Její návrat do divočiny mezi slony ze stejné genové větve umožní jejich větší genetickou rozmanitost a posílení populací divokých slonů,“ vysvětluje ochránkyně zvířat.

Pro více než sto tisíc dětí byl tento rok nový úplně ve všem. Nemohly postřehnout, že nejdou s rodiči na bazén, jako tomu bývá v kojeneckém věku zvykem. Že nezavítají do přeplněných dětských center v doprovodu starších, natěšených, sourozenců, co ve vteřině zmizí v nějaké z barevných atrakcí. Nepoznaly zvířata za mřížemi a skly zoologických zahrad ani nespočet návštěv, které přišly s dárkovými taškami poňuchňat nového člena rodiny. Přesto možná víc získaly, než zmeškaly. 

Bazén s instruktorem babyplavání pravděpodobně nahradil táta a jeho plastová vanička plná hraček. Večerní koupel byla delší a klidnější, protože tatínek nepřiběhl ve stresu z práce a neupadl unavený a rozmrzelý do křesla. 

Dětské centrum doma v pokojíčku možná vybudoval sourozenec, který našel po bytě všechny rozházené hračky a sestavil z nich to nejlepší hračkářství, ve kterém se svým bráškou nebo ségrou strávil hodiny a hodiny v nespočtu rolí a bláznivých nápadů. Za oknem sice nepřecházel ze strany na stranu unuděný lev, zato těch ptáků a veverek v lese, kam se celá rodina vypravila. Páni! To byla podívaná! 

A dárkové tašky plné hraček a oblečků? Ty miminkům asi sotva chybí. Jediné, co má hodnotu, jsou ty ruce, které je donesou. Náruč babičky a dědečka, která byla tak dlouho prázdná. Teď se ale zaplňuje a vnoučata se vesele chlubí všemi těmi dovednostmi, co se za rok odloučení naučila. Ukazují to těm, pro které byla po celou dobu důvodem všechno zvládnout a těšit se na další dny. 

Být covidovým dítětem bude jednou příběh „k dobru“. Kluci na něj budou balit holky a holky předhánět kluky. „To já, když jsem se narodila, to byla doba…“

Ano, byla. Byla to doba, která nám všem ukázala, že to nejdražší, co v životě máme, jsou naši blízcí. A to nejcennější, co jim můžeme dát, je náš čas. Víme to všichni a opakujeme to tak často, že se z toho stává klišé. Ale až teď jsme si mohli vyzkoušet, jak mocný náš čas dokáže být v očích jednoho (nového) lidského života.

Ten rok, který nám zdánlivě někdo vzal, nám už nikdo nevezme.

Co? Viď?

Autorkou fejetonu je Olga Štrejbarová, novinářka, filantropka a zakladatelka projektu Ježíškova vnoučata.

Rokling je nová aktivita podporující trávení volného času v přírodě. Nápad se zrodil v hlavě Petra Hurty začátkem roku 2020, tedy během koronavirových omezení. Přestože to podle názvu nevypadá, cílí na rodiny s dětmi, pro které může být jedním velkým dobrodružstvím. A to bez nadsázky. Kromě možnosti spatřit mimořádně krásnou přírodu totiž rokling přináší i společně strávený čas nebo radost ze zdolání obtížnějšího terénu.

V rámci prozkoumávání přírody se zároveň mapují zajímavé rokle. Projekt má svoje webové stránky, kde kromě jiného najdete tipy, na co si dát pozor, než do nějaké rokle vyrazíte. Úplným základem jsou pevné boty, hodit se bude také provázek nebo energetická tyčinka. Do batohu přibalte i netypickou výbavu, a to sáček do koše. Většina roklí totiž potřebuje uklidit od různých druhů odpadků, takže můžete spojit příjemné s užitečným a některé z nich rovnou posbírat.

Aktuálně je prozkoumáno 13 roklí v oblasti Valašska, nicméně je možné přidávat další místa z celé republiky. Jednotlivé rokle jsou označeny podle stupně obtížnosti – modrou, červenou, nebo černou barvou. U každé najdete její poměrně podrobný popis, údaj o odhadované časové náročnosti a samozřejmě mapu.

Nová aktivita si postupně nachází své místo také na Facebooku. Ve speciální skupině, čítající přes 150 členů, mohou příznivci sdílet své zážitky a rady na cesty.

Prodejci hraček a her stáli na začátku pandemie před velkou výzvou – přeorientovat se z prodejních veletrhů a kamenných obchodů na on-line prodej. Ti, kteří to zvládli, si na nízké tržby nemohou stěžovat. Poptávka po domácí zábavě v podobě her totiž celosvětově vzrostla. Například společnost Efko-Karton navýšila podle serveru Mediaguru výrobu her na zakázku o 24 procent. Zájem byl i o jejich ikonického Igráčka, obzvláště limitovaná edice s rouškou slavila nečekaný úspěch.

Deskové hry jsou ale oblíbené nejen v českých domácnostech. Mezi největší hráče patří Francouzi, Němci nebo Holanďané; Efko-Karton ale dodává třeba i do Spojených států amerických. Trend potvrzují také výsledky společnosti Hasbro, která vyrábí léty prověřené bestsellery mezi hrami, jako jsou například Monopoly nebo Scrabble. Na svém Twitteru uvedla, že tržby divize her vzrostly meziročně o 21 procent a vyšplhaly se na 543 milionů dolarů.

Kromě zábavy pro celou rodinu obchodníci pozorovali také zvýšenou poptávku po hrách pro páry nebo jednotlivce. Na konkrétní výběr při tom může mít vliv i televize. Například po odvysílání minisérie Dámský gambit z dílny Netflixu se prudce zvedl prodej šachů. Ve Velké Británii zase patří mezi favority puzzle. Jen loni se jich zde prodalo přes 15 milionů sad.

Rodinná pohoda není náhoda. Tak zní motto už 13. ročníku akce Týden pro rodinu. Letos se v termínu od 8. do 15. května uskuteční on-line a nabídne desítky přednášek i ukázky tréninku vztahů. „Sice je zde velká nabídka pomoci pro páry – ty se však většinou zaměřují až na řešení konkrétní krize. Chybí cílení na prevenci. Dobré vztahy nejsou dané náhodou, šťastnou kombinací povah nebo něčím samozřejmým. Lze je trénovat stejně jako jiné dovednosti,“ vysvětluje PhDr. Ing. Marie Oujezdská, místopředsedkyně Rodinného svazu ČR.

Zájemci se také mohou aktivně zapojit a vyzkoušet rodinnou výzvu. Děti se mají v krátkém videu zeptat rodičů, proč spolu jsou. Rodiče se pak na oplátku dotážou dětí, kdy je jim doma dobře. Cílem této aktivity je ocenit úsilí, které musejí všichni, obzvláště v době pandemie, do rodinných vztahů investovat.

Já kuchařka hloupá

Tahle hra je skvělou volbou pro školou povinné děti. Kombinuje totiž trénink paměti i znalostí a pohyb. Pravidla jsou jednoduchá. Jeden z účastníků se ujme role hloupé kuchařky a spustí: „Já kuchařka hloupá jsem zavařila do polévky všechny druhy…,“ a doplní libovolné téma – například květiny, zvířata, auta nebo třeba chemické prvky.

Ostatní děti si potichu rozdělí své přezdívky tak, aby každé představovalo jiného zástupce z dané kategorie. Vybraný mluvčí je vyjmenuje kuchařce a ta si ze seznamu vybere. Dítě, kterému daný pojem patří, vyběhne a snaží se co nejrychleji oběhnout stanovené kolečko tak, aby ho kuchařka nechytila. Když se mu to podaří, hra pokračuje a kuchařka vybírá dále. Když bude lapeno, vymění si s kuchařkou role a hra začíná od začátku.

Nenáročná pohybová hra je vhodná pro malé i starší děti. Pokud se do hry zapojí i dospělí, mohou si hráči navíc hravě zopakovat školní látku. Stačí, když kuchařka „omylem“ do polévky zamíchá například všechny druhy evropských států, českých prezidentů nebo třeba vyjmenovaných slov.

Honzo, vstávej

„Honzo, vstávej! Kolik je hodin?“ Tak zní úvodní hláška další z oblíbených venkovních her. Děti vyrovnané na pomyslné startovní čáře se postupně ptají zastánce role Honzy, který stojí daleko od nich. Místo časového údaje se ale od něj dozví informaci ze zvířecí říše. Mohou být například dva slepičí, jeden žabí nebo pět sloních. Úkolem daného dítěte je napodobit pohyb jmenovaného zvířete a posunout se o uvedený počet kroků. Jako mravenec tak jen nepatrně pohne nohami, jako žába zase pořádně skočí.

A kdo je vítěz? No přeci ten, kdo jako první doputuje až k samotnému Honzovi. Dítě, které Honzu představuje, si tak musí dobře rozmyslet strategii a posouvat každého z hráčů tak, aby mu cestu za vítězstvím příliš neusnadnilo.

Čáp ztratil čepičku

Zopakovat si barvy a pořádně se vyběhat. To nikdy není na škodu. Ve hře o nepořádném čápovi opět zastává hlavní roli jedno z dětí a ostatní se mu snaží uniknout. Vypravěč odříká příběh: „Čáp ztratil čepičku, ta měla barvičku…,“ a na jeho konec doplní libovolnou barvu. Každý z hráčů pak musí co nejrychleji najít předmět v dané barvě a dotknout se ho dříve, než ho vypravěč chytí. Komu se to nepovede, přebírá pro další kolo roli vypravěče.