Jak jste se dostala na svou profesní dráhu korektorky, copywriterky a lektorky?
Vystudovala jsem Filozofickou fakultu v Brně obor český jazyk, literatura a francouzský jazyk. Magisterské studium jsem měla dokonce zaměřené na překladatelství z francouzštiny, takže jsem nejdříve šla cestou překladů, což se mi zdálo perspektivnější. Časem jsem ale dospěla k pocitu, že potřebuju rozšířit svou nabídku. V roce 2018 jsem si tedy přidala korektury, abych více využila znalost českého jazyka, i když samozřejmě češtinu hodně využívám i při překládání.

Pak se to začalo samo nabalovat. V korekturách jsem postupně kromě čárek a íček začala dělat větší zásahy a klienti byli spokojení. Pořád jsem si ale říkala, že psát nebudu, že to neumím. Až v covidové době se klienti už nenechali přesvědčit, že to neumím. A tak trochu mě ke copywritingu donutili. A já jsem za to hrozně ráda, protože od té doby copywriting tvoří čím dál větší podíl mé práce. Lidí, kteří vědí, že neumí psát a svěří to odborníkovi, je více než těch, kteří něco napíšou a chtějí si to nechat zkontrolovat. Korektury dělám ráda, pořád jich dělám hodně, ale je to úplně jiný typ projektů.

Kde se vzal nápad na pravopisné jednohubky, které učí širokou veřejnost chytákům v češtině?
Jednohubky vznikly současně s mou prací na korekturách, kdy jsem si říkala, že musím být někde vidět, abych získala klienty. Tak jsem začala budovat svoji online identitu, vytvořila jsem web a facebookovou stránku. Ale říkala jsem si, co tam budu psát… „Objednejte si korektury, je to důležité,“ to se moc neujalo. Pak na mě někde v médiích vyskočila zpráva „Díky povodním…“ a já si říkala, že to přece nemůže být pravda.

A tak vznikla první jednohubka na téma „díky vs. kvůli“. Tehdy se to ještě nejmenovalo pravopisné jednohubky a ani nikdo nevěděl, co z toho bude. Ale byla to první vlaštovka a postupně přibyly další. Po půl roce jsem si říkala, že takových témat je vlastně docela dost, a to moje zpracování má úspěch – je to krátké, vtipné, poučné a lidé si to tak lépe zapamatují.

V současné době mám jednohubek kolem 150 a zhruba 15 dalších čeká na zpracování. Tvořím je tedy už přes 6 let. Nepublikuju pořád nové. Abych je mohla sdílet dvakrát týdně, tak je i recykluju a používám opakovaně, protože je pokaždé vidí někdo jiný a ti, co je vidí znova, si to rádi zopakují.

Vždycky se snažím do nich dát i nějaké vysvětlení, případně historii výrazu nebo slovního spojení. Sama nemám ráda, když mi někdo řekne: „To je pravidlo, a to se nauč.“ Snažím se vždy odkrýt něco za tím, podle čeho si to můžete lépe zapamatovat, aby to dávalo smysl.

Hodně lidí vás sleduje na Facebooku a LinkedInu…
Ano, začínala jsem na Facebooku a časem jsem se s jednohubkami přesunula i na LinkedIn. Lidé tam chodí s jiným úmyslem než na Facebook, kde se moc nechtějí učit pravopis. Na LinkedInu je ta nálada pracovní a kultivace mateřského jazyka je přijatelná a trendy. Jednohubky tam tedy mají větší publikum a krásné ohlasy. Kromě toho je přes 2 000 lidí odebírá e-mailem.

Největší slávu jsem zažila před dvěma lety, kdy jsem byla nominovaná na Ceny československého LinkedInu v kategorii Marketingový objev roku. Velmi mě to potěšilo, do top trojky se se mnou dostaly dva velké marketingové týmy. I když jsem tu cenu nezískala, velmi si nominace vážím.

Vaše korektorské oko musí asi brečet nad tím, jaké chyby jsou v médiích poslední dobou k vidění.
Trochu mi přijde, že se kvůli rychlosti publikování článků vynechává kontrola korektorem. A taky bych si myslela, že by se takové práci měli věnovat lidé, kteří mají jazykový cit. Ale autorskou slepotu nepřečůráte, ve vlastním textu se vždycky hledají chyby hůře. Sama se strašně stydím, když něco publikuju a někdo mi píše, že tam mám chybu. A stává se to. Určitě by každému textu prospělo, kdyby ho viděly druhé oči, ale už ty první by měly mít nějaké povědomí a vzdělání v češtině. Je to opravdu různorodé i tím, že je internet otevřený a může na něj psát, kdo chce.

Problém není v tom, že budete za pitomce, když to blbě napíšete. Ale v tom, že každý, kdo si to přečte, tak si danou chybu zafixuje. To byla jedna z motivací, proč jsem začala s jednohubkami, protože jsem viděla, že se mé děti učí chyby z plakátů a reklam ve veřejném prostoru. Paní učitelka se může ve škole přetrhnout, ale pak děti vidí plakáty a zprávy, ve kterých jsou chyby, a dál to používají. „Takhle to přeci bylo v novinách, takže to musí být správně.“ Autorita médií je stále velmi silná.

Jaké největší nešvary v běžném používání češtiny vídáte?
Největší nešvar je lenost. Lenost si text po sobě přečíst a zamyslet se nad tím, jestli tam náhodou nemám chyby. Jsou i některé chyby, které mění význam.

A jaké chyby nejčastěji vídáte u svých klientů?
To je záludná otázka, protože každý druh textu vytváří příležitosti pro jiný druh chyb. Například na plakátu, kde máte datum, čas a místo, budou chybět mezery v datu nebo bude špatně velké písmeno v lokalitě. A jiný druh chyb najdu v souvislých textech, v románech a podobných. Tam to budou spíše čárky a chyby ve větné stavbě. Třeba v textech pro webové stránky se často píše Vy a Vás s velkým V, ale správně by mělo být malé v.

Udělala jsem takový přehled, který se jmenuje 10 nejčastějších chyb v češtině, kvůli kterým jsou lidi za pitomce, dá se dokonce stáhnout na mém webu. Tak se sami můžete podívat, jak na tom jste.

Dokážete si v klidu přečíst knihu nebo zprávy?
Já tomu říkám zapnout a vypnout korektorské oko. Asi to lidé znají ve všech profesích, že vidí, co je kde špatně z toho jejich oboru. Úroveň textů je opravdu různá a člověk se občas potřebuje dozvědět informace i ze zdroje, který neprošel korekturou. Někdy se ale stane, že text musím zavřít, protože je tam hustota chyb vyšší než hustota informací.

Ze začátku jsem měla takové mesiášské období, kdy jsem přečetla blogový článek a napsala autorce, že by potřebovala korekturu a že jsem tu pro ni. Nikdy se to ale nesetkalo s dobrým ohlasem. Proto jsem přešla na strategii pravopisných jednohubek. Kdo se chce učit nebo dovzdělat, tak může, a kdo nechce, je to jeho věc.

Existuje i mnoho automatických nástrojů, které vám text zkontrolují. Ne dokonale, ale je to aspoň něco. Word, Google, Opravidlo… Jsou to pořád jen automaty, takže ne vše, co nám označí, je opravdu špatně, stejně tak občas neodhalí chybu, protože se tváří jako normální slovo, ale pomůže to v základních úpravách.

Je něco, co vám v pravidlech českého pravopisu vadí?
Poslední pravopisná reforma byla v roce 1993 a měnila psaní velkých písmen a délku samohlásek v cizích slovech. Takže i když mi někdo tvrdí, že za jeho mladých let se nějaké věci psaly jinak, je to mimo mísu. Hodně lidí si myslí, že čeština je víc zkostnatělá, než ve skutečnosti je. Přitom spisovná norma už připouští spoustu tvarů, například „můžu, píšu, maluju“. Čeština není tak nepřátelská.
Samozřejmě svět se mění rychleji než čeština, ale změny probíhají. Někdy mi ty změny připadají spíš jako takové uhnutí lidské lenosti, těžko se smiřuju s tím, že štrúdl by měl mít kroužek nad u. Špatně rozdýchávám i slovo potencionální, to už je schválené vedle původního potenciální.

Změny se dělají jen v případě, že je jazyk potřebuje. Všechny aktuální změny se dají sledovat v Internetové jazykové příručce, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Je dostupná zdarma a já s ní pracuju velmi ráda. Doplňují se tam věci, které jazyk zrovna potřebuje. Když v roce 2020 přišel covid, tak jste tam během chvíle mohli najít informace, jak o covidu psát. Najednou to všichni potřebovali a oni velmi rychle reagovali. A podobně tam přibývají další výrazy. Ale nedějí se nějaké velké zásadní změny.

A které změny vy byste například uvítala?
I když by to bylo všechno jednodušší a krásnější, kdybychom zrušili třeba tvrdé a měkké y/i nebo s/z, nebylo by to ono. Jednou jsem to vyzkoušela v aprílovém příspěvku, ve kterém jsem psala všude měkké i a myslím, že jsme si všichni velmi rychle uvědomili, že to není dobrá cesta. Asi by si člověk zvykl, v Německu udělali před 30 lety jazykovou reformu a přesto, že všichni na začátku brblali, teď si to chválí. Ale pro mě je to v tuhle chvíli nepřijatelné.

Já bych nepodpořila sjednocení i/y ani s/z, dokonce ani mně/mě. Ale kdybych mohla udělat jednu změnu, která by češtinu zjednodušila a přitom neohrozila, zrušila bych ů. Nechala bych všude ú. Myslím, že docela stačí naznačit délku samohlásky, není potřeba v ní ještě zohledňovat historický vývoj češtiny, který běžný uživatel nezná, a tak ho nedokáže ocenit.

Medailonek
Alžběta Vintrová vystudovala český jazyk a překladatelství. Od překladů z francouzštiny a angličtiny se časem posunula ke korekturám a copywritingu. Označuje se za pravopisnou apoštolku a pomáhá dospělým zdokonalit se v češtině. Ať už jako korektorka, copywriterka, nebo tvůrkyně pravopisných jednohubek, které vám přinášejí pravidelnou zásobu češtinářských tipů. Sledovat je můžete i vy na jejích sociálních sítích nebo webu.

Věděli jste třeba, že správně někoho protežujeme před ostatními? A protěžuje se pouze kufr, který neseme do schodů. Nebo že můžete používat spisovně jak slovo brýle, tak brejle nebo polévka a polívka? To, a ještě mnohem víc, vám tyto účty objasní.

Hned několik profilů s tisícovkami sledujících najdete na Instagramu. Pravidelně přidávají různé češtinářské špeky a upozorňují na rozmáhající se nešvary. Nejznámější a nejsledovanější je rozhodně účet Červená propiska, kde u špatných a správných variant používají smajlíky, které vám hned řeknou, co (ne)použít. Pak tu máme třeba Čeština na pohodu nebo Češtinářské špeky. Pokud byste se chtěli dozvědět i něco o hovorové češtině, které se neustále rozvíjí, koukněte na zajímavý profil Čeština 2.0.

V profesních sférách je velmi známá a hojně sledovaná korektorka Alžběta Vintrová a její Pravopisné jednohubky. Můžete sledovat její LinkedIn profil nebo se na jejím webu upsat k pravidelné češtinářské náloži e-mailem.

Pokud si nějakým výrazem nejste jistí, nemusíte v knihovně hledat Pravidla českého pravopisu. Najdete je totiž na webu. Existuje i Internetová jazyková příručka provozovaná Ústavem pro jazyk český, kde byste měli najít odpověď na každou jazykovou nesnázi.

Zdroj: Internetová jazyková příručka, Pravidla českého pravopisu, Červená propiska, Češtinářské špeky, Čeština na pohodu, Čeština 2.0, Pravopisné jednohubky

Jaké je nejdelší slovo tvořené pouze ze souhlásek? I s takovým dotazem se museli v jazykové poradně popasovat. To, jestli tazatele odpověď zmiňující slova scvrnkls, čtvrthrst nebo čtvrtsmršť uspokojila, sice nezjistíme, zvídavé otázky volajících ale nově vědci zpřístupňují v anonymizované podobě i veřejnosti.

Pracovníci Ústavu pro jazyk český AV ČR a Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni vytvořili webový portál Dotazy z jazykové poradny. S přípravou databáze otázek a odpovědí pomohla i umělá inteligence, která nahrané telefonáty převedla do textové podoby. Na webových stránkách dotazy.ujc.cas.cz si tak nyní zájemci mohou projít přibližně 30 tisíc dotazů z let 2016–2019.

„Databáze je autentickým zdrojem informací o tom, co lidi ohledně češtiny zajímá, co řeší a s čím si nevědí rady. Oproti standardním příručkám obsahuje i okrajové jevy, na které se ve slovnících a mluvnicích z kapacitních důvodů zpravidla nedostane,“ vysvětluje na webových stránkách Akademie věd Kamila Smejkalová, vedoucí oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR. Databázi tak může využít široká veřejnost i lingvisté, kteří díky přehlednému členění do kategorií mohou například pozorovat vývoj konkrétních slov v čase.

Měly jste ve škole rády diktáty?

Karla: Celkem ano, protože jsem z nich na základní škole měla většinou jedničky.

Sabina: Nemůžu říct, že bych na ně byla vyloženě natěšená, ale předmět český jazyk mě bavil od dětství.

Já osobně jsem měla češtinu už na základní škole ráda. Když si ale vzpomenu na své spolužáky, byla jsem spíš výjimkou, většinu z nich čeština nebavila. Čím to, že ve vašem podání lidi baví?

Karla: Myslím si, že si lidé uvědomují sílu mateřského jazyka a nechtějí v něm chybovat. Máme sledující, kteří už jsou dávno ze školy a češtinu si chtějí zopakovat, popřípadě vědí, že mají v českém jazyce mezery a chtějí se zlepšit pomocí našich diktátů a příspěvků.

Sabina: Je to rovněž dáno tím, že se snažíme sdílet své vědomosti jednoduchou a zábavnou formou. Nechceme nikoho za chyby pranýřovat – chybuje každý. Naším cílem je poukázat na nejčastější chyby a poučit se z nich.

Někde jste zmiňovaly, že svým blízkým pravopis neopravujete, pokud si sami neřeknou. Co ale různé chyby v médiích, na cedulích apod.? 

Karla: To často anonymně sdílíme na svém instagramovém profilu, avšak ne z důvodu, abychom se někomu posmívaly, ale aby se určité chyby objevovaly méně a aby si firmy uvědomily, že i jazyková korektura je pro marketing důležitá.

Sabina: Kolikrát nám píšou firmy se slovy: „Mohly byste se nám kouknout na webovky? Nic velkého tam nebude, spíše jen čárky.“ A ejhle, chyba lávky, průměrně najdeme na jedné straně 50 nedostatků. Nejsou to jen pravopisné hrubky, ale i stylistické nedostatky či typografické chyby. Když má člověk odmalička zafixovaný chybný zápis určitého slova, tak mu samozřejmě nedojde, že je to špatně, i kdyby si to po sobě zkontroloval 50krát.

Některá pravidla v češtině jsou složitá nebo hůř zapamatovatelná. Jsou ale i slova, která tak složitá nejsou, přesto se při jejich psaní chybuje často. Pojďme využít tento prostor a informovat o správném pravopisu některých slov, která vídáte chybně napsaná nejčastěji nebo vás osobně nejvíc pálí.

Sabina: Pravidel a hlavně výjimek je v češtině mnoho a opravdu není snadné si je všechny zapamatovat. Samy při opravách nahlížíme do online Příručky ÚJČ. Nejčastěji se chybuje v zápisu číslovek. Tam jsou někteří velmi kreativní a připojují takzvané ocásky (do 18-ti let, v 6i barvách, 20%ní roztok; namísto do 18 let, v 6 barvách, 20% roztok). Nejpopulárnější výjimkou je taktéž výjimka sama, pak zájmena my vs. mi, ji vs. jí. Když vytváříme diktáty, největší odezvy jsou na psaní malých a velkým písmen, tam si sledující nejsou často jistí a chtěli by víc takových diktátů.

Karla: Souhlasím se Sabinou. Není v možnostech žádného člověka, i sebelepšího češtináře, si pamatovat například skloňování každého slova. Proto je Příručka ÚJČ, kterou spravuje Akademie věd ČR, naší „nejlepší kamarádkou“ při korekturách. Je to nejspolehlivější internetový zdroj, často na něj odkazujeme. V nedávném diktátu naši sledující chybovali ve slovech lyžiny (správně jsou ližiny od slova líha), přeci (správně je přece; přeci je výraz obecné, tedy nespisovné, češtiny) a pikat/pykat (pikáme ve hře na schovávanou a pykáme za své činy nebo hříchy).

Existují slova nebo pravidla, která i vám osobně dávají pravopisně zabrat a musíte nad nimi vždy popřemýšlet nebo si je dohledat?

Sabina: Ano, v mém případě jsou to spřežky, ty si hledám velmi často, protože některá slova můžete psát jak zvlášť, tak i dohromady, jiná naopak pouze dohromady, např. mimoto i mimo to (obě varianty jsou možné), ale pouze mimo jiné. Není to tak, že bych správný zápis neznala, ale musím si to zkrátka vždy ověřit.

Karla: Já to nemám s konkrétními slovy, ale spíše se slovními spojeními, s příslovími, s vazbami apod. Nikdy nevím, jestli se v češtině říká: tohle není můj šálek kávy, nebo čaje. V angličtině to je totiž naopak. Častá je i kontaminace, kterou v běžném mluveném (neformálním/nespisovném) projevu užívám, například dávat logiku (korektně pouze mít logiku). Vznikne to kontaminací dvou vazeb: mít logiku a dávat smysl. Jsem si toho vědoma, takže si to vždy pro jistotu ověřuji.

Loni jste vydaly knihu 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny. Co v ní čtenáři najdou?

Karla: Vybraly jsme 100 perliček, ve kterých se, dle našeho úsudku, nejčastěji chybuje. Dlouhodobě sledujeme problematické jevy nejen na internetu, ale také v textech, které nám klienti posílají. Každý z nás chybuje v něčem jiném, protože každý člověk na světě má jedinečnou slovní zásobu. Naším cílem je vzbuzovat v lidech lásku k češtině, nepranýřovat se za chyby, ale poučit se z nich. Máme nesmírnou radost, když nám lidé píšou, že se z knihy něco nového naučili. Zpětná vazba je největší motor pokračovat v tom, co děláme. Momentálně píšeme druhý díl a připravujeme i e-shop s autorskými produkty.

Sabina: Čeština je (nejen naše) láska. Doufaly jsme, že i nemilovníci češtiny si oblíbí náš projekt a knihu. To se nám povedlo, což je úžasné. Kromě 100 perliček v knize najdete i pět menších kapitol zaměřených na zájmena, číslovky, spřežky, hyperkorektnost a dublety. Knihu jsme napsaly tak, aby byla jednoduchá, srozumitelná a autentická (obsahuje naše pomůcky, rady a tipy). Nebylo v plánu vytvořit obsáhlou a nudnou mluvnici. Kniha je jakýmsi odrazem instagramového účtu @cervenapropiska.

Nakously jste vaši chystanou druhou knihu. Bude v podobném duchu jako ta první?

Karla: Ano, bude to v podstatě pokračování. V dubnu odevzdáváme rukopis, kniha by měla vyjít letos na podzim, doufejme. Ještě se toho může dost pokazit, tak bych to nerada zakřikla. Vloni se například čekalo velmi dlouho na dotisk, protože polovina zaměstnanců z tiskárny byla v karanténě. 

Jazyk je živý útvar, který se stále mění, tak jak se mění společnost. Komunikaci v dnešní době ovlivňuje používání technologií i sociálních sítí. Jak na současný styl komunikace, bohatý třeba na anglicismy, zkratky, emotikony, reaguje čeština?

Karla: Angličtina se do češtiny vměstnává často. Běžně slýchám věty, ve kterých je několik anglicismů. Mně osobně to nevadí, sama to tak v neformálním projevu používám. Samozřejmě, že by anglicismy neměly převažovat, ale „nebolí“ mě říct: Máme na to budget? Puristé by mi to opravili na rozpočet, ale jak říkám, v běžné neformální komunikaci mi to nepřijde násilné. V té formální bychom však měli upřednostňovat české ekvivalenty, protože by určitá skupina lidí nemusela sdělení porozumět.

Sabina: Tady se s Karlou trochu rozcházíme v názorech. Já naopak nemám anglicismy příliš ráda. Proč něco nahrazovat anglickými slovíčky, když můžeme použít krásné české slovo? Je samozřejmé, že s vývojem technologií jsou některá slova nezbytná, ale například věta Půjdeme dneska chillovat do parku? se mi nelíbí.

Samy sebe označujete za vášnivé čtenářky. Kterou knihu z poslední doby byste doporučily našim čtenářům?

Sabina: Dočítám skvělou románovou kroniku Šikmý kostel a plánuji, že si přečtu i druhý díl. V poslední době inklinuji k četbě českých autorů.

Karla: Nejvíce mi z posledních přečtených knih utkvěla v paměti publikace Normální lidi. Vyvolala ve mně silné emoce a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Na motivy tohoto díla byl natočen stejnojmenný seriál. Ten mohu rovněž doporučit. 

Medailonek

Karla Tchawou Tchuisseu miluje cestování a mluví plynně třemi cizími jazyky. Se svým manželem a synem žije v Praze. Kromě českého jazyka se snaží šířit i povědomí o Montessori pedagogice, kterou studovala na španělské univerzitě. Sabina Straková je novopečenou maminkou a svůj volný čas tráví nejraději s rodinou a přáteli. Kromě čtení se aktivně věnuje józe. Bydlí v Ústí nad Labem a ráda navštěvuje zajímavé kavárny. Karla a Sabina společně v roce 2018 vytvořily projekt Čerená propiska, kde sdílejí své vědomosti z oblasti českého jazyka. Loni vydaly první knihu, letos navážou druhým dílem.