Tým vedený Stephenem Kanem z Kalifornské univerzity v Riverside zkoumal tzv. Milankovičovy cykly, tedy dlouhodobé změny v rozložení slunečního záření na Zemi, které souvisejí například s dobami ledovými. Pomocí simulací Sluneční soustavy se zaměřili na to, jakou roli v nich hraje Mars.

Ukázalo se, že zatímco hlavní cyklus excentricity oběžné dráhy Země zůstává zachován i bez Marsu, některé další cykly – například jeden s periodou 100 tisíc a další zhruba 2,3 milionu let – bez něj zcela mizí. Naopak silnější Mars tyto cykly zrychluje, což potvrzuje jeho významný gravitační vliv.

Mars navíc ovlivňuje i sklon zemské osy, a tím i rozložení slunečního záření na planetě. Výsledky tak naznačují, že i menší planety mohou hrát důležitou roli při utváření podmínek vhodných pro život – nejen u nás, ale i v jiných planetárních systémech.

Tým výzkumníků zjistil, že úprava dosavadních postupů zpracování dat z přístrojů NASA dokáže výrazně zpřesnit identifikaci organických sloučenin – klíčových ukazatelů možného biologického původu. Nový přístup tak otevírá možnost, že i přístroje, které už jsou na Marsu více než deset let, mohou stále přinášet zásadní objevy.

Metoda zároveň šetří čas i rozpočet kosmických misí. Místo vývoje zcela nových detektorů využívá to, co už je na místě – s chytřejším zpracováním dat a modernějšími algoritmy. Pokud se výsledky potvrdí i v dalších testech, mohla by se tato strategie stát vzorem pro budoucí průzkum jiných planet a měsíců.

Mars odjakživa poutá pozornost svou ohnivě červenou barvou, vědci ale dlouho spekulovali, jak ji vlastně získal. Vysvětlením je, že planeta zkrátka zrezla. To je velký posun oproti dosavadní představě, že rez vznikla v absolutním suchu. „Naše studie ukazuje, že Mars kdysi nebyl tak vyprahlý, jak si myslíme,“ vysvětluje odborník Adomas Valantinas, který tým výzkumníků vedl.

Podle něj na Marsu musely být nejen vodní toky, ale i kyslík, který celý proces rezavění spustil. A protože na Marsu není déšť ani sníh, vrstva rezavého prachu zůstala na místě. Dnes jí pouze vítr roznáší do všech koutů planety. Nový objev posouvá vědecké bádání o Marsu o do nové etapy. Podle autorů studie může nalezený ferrihydrit vydat nové informace i o klimatu a atmosféře rudé planety v dávné minulosti – tedy v časech kdy byla chladnější, vlhčí a možná příznivější pro život. 

Aukce v prestižním domě Sotheby’s byla součástí tematického „Geek Week“ a trvala pouhých 15 minut. Meteorit se nakonec prodal za více než 5,3 milionu dolarů (přes 120 milionů korun), čímž výrazně překonal původní odhady 2–4 miliony a stal se nejdražším meteoritem všech dob.

Pro vědce i veřejnost je tento úlomek planety obrovskou inspirací – připomíná nejen sílu vesmíru, který dokáže vyslat kus Marsu přes 225 milionů kilometrů až na Zemi, ale také rostoucí zájem o kosmické dědictví. Zároveň ukazuje, jak mohou podobné objevy propojit vědu, vzdělávání i lidskou představivost o budoucích cestách k rudé planetě.

Nový přístroj testovaný v extrémních podmínkách

V obří vakuové komoře v Johnsonově vesmírném středisku NASA testují inženýři z firmy Sierra Space unikátní zařízení připomínající kovovou skříň s barevnými kabely. Tento stroj má jediný cíl – extrahovat kyslík z měsíční horniny, tzv. regolit.

„Na Zemi jsme vyzkoušeli vše, co šlo. Teď je na řadě Měsíc,“ uvedl Brant White, programový manažer Sierra Space, pro BBC. Projekt je součástí širšího úsilí vytvořit systémy, které astronautům umožní využívat místní zdroje, a tím snížit závislost na zásobách ze Země.

Získávání kyslíku z měsíčního prachu: vědecký oříšek

V experimentu vědci zahřívali simulovaný regolit na více než 1 650 °C, až se přeměnil v roztavenou hmotu. Přidáním dalších látek se z materiálu začaly uvolňovat molekuly kyslíku. Tento proces se nazývá karbotermická redukce a má velký potenciál, přesto stále naráží na technické překážky.

Měsíční regolit obsahuje mnoho oxidů kovů, což z něj dělá ideální surovinu pro výrobu kyslíku. Ale extrakce v podmínkách nízké gravitace, extrémních teplot a abrazivního povrchu Měsíce je technicky velmi náročná.

„Museli jsme upravit celý mechanismus, aby zvládl ostrou a hrubou strukturu regolitu,“ vysvětlil White. Testování probíhá ve vakuové komoře, která simuluje měsíční tlak a teplotu. S nízkou gravitací však zatím nikdo nedokáže plně pracovat.

Ilustrační foto: Pexels

Problém s bublinkami

Paul Burke z univerzity Johns Hopkins upozornil, že nízká gravitace komplikuje oddělování kyslíkových bublin při elektrolýze roztaveného regolitu. „Bublinky se neodpojují tak snadno – může to zdržovat celý proces,“ uvedl.

Studentka MIT Palak Patel vyvinula vylepšený systém, který tento problém řeší pomocí sonikace – technologie využívající ultrazvuk k „setřesení“ bublin z elektrod. Její výzkum se zaměřuje na minimalizaci zásobovacích misí ze Země.

Měsíční stavebnice a cesta k soběstačnosti

Z roztaveného regolitu je navíc možné vyrábět i pevný, sklovitý materiál, vhodný k výrobě stavebních cihel. Patel naznačuje, že by astronauti mohli jednou na Měsíci vyrábět náhradní díly nebo dokonce celé komponenty pro vesmírné lodě.

Přestože systém Sierra Space k výrobě kyslíku vyžaduje určité množství uhlíku, většinu tohoto prvku lze po každém cyklu znovu použít. Díky tomu je celý proces efektivní a udržitelný.

Blíže k soběstačnosti na Měsíci

Jak se posouvá vývoj lunární infrastruktury, stávají se technologie jako tato naprosto klíčovými. Kyslík vyrobený přímo na Měsíci by nejen prodloužil pobyt astronautů, ale mohl by pohánět i rakety mířící dál do vesmíru.

„Může to ušetřit miliardy dolarů,“ uvádí White. Systémy pro využití místních zdrojů mění Měsíc z pouhého cíle mise na možné výchozí místo pro další meziplanetární výpravy.

Jak shrnuje Patel: „Čím víc zdrojů dokážeme vyrobit přímo na Měsíci, tím lépe.“

Nový výzkum z Harvardu naznačuje, že Mars si své ochranné magnetické pole udržel až do doby před 3,9 miliardami let – o stovky milionů let déle, než se dosud předpokládalo. To znamená, že podmínky pro život na planetě mohly přetrvat déle, než vědci doposud odhadovali.

Magnetické pole chrání planetu před škodlivým kosmickým zářením. Jeho delší přítomnost zvyšuje pravděpodobnost, že na Marsu kdysi existoval život. Tým výzkumníků pomocí pokročilých modelací zjistil, že některé útvary na povrchu Marsu, které byly považovány za důkaz zániku dynama, mohly vzniknout během přepólování, nikoli až po jeho vymizení. Tato nová zjištění nejen mění pohled na minulost Marsu, ale také mají vliv na další zkoumání planety.

Seismická data získaná pomocí přistávacího modulu NASA InSight ukazují na přítomnost hluboké, porézní vrstvy vyvřelých hornin, která by mohla být nasáklá vodou v takovém množství, že by mohla pokrýt celý povrch Marsu vrstvou vody o hloubce až 1 míle. Tento objev je důležitý, protože potvrzuje teorii, že Mars měl kdysi oceány a vodní toky, které zmizely poté, co planeta ztratila atmosféru, před více než třemi miliardami let.

Důkazy o tom, že na Marsu kdysi tekla voda – jako jsou říční kanály a jezerní sedimenty – podporují teorii, že planeta zažila období, kdy byl její povrch vlhký. Výzkum také naznačuje, že většina vody zůstala na Marsu a nepronikla do vesmíru, jak se dříve předpokládalo, ale prosákla hluboko do kůry.

Opravdu neuvěřitelně symetrický útvar ve tvaru pyramidy má reálné rozměry asi 40 × 30 metrů, nemůže tedy jít o stavbu, jako jsou pyramidy v Gíze. Takové teorie se už dříve vyskytovaly, ale jde jen o hříčku marsovské „přírody“. V samotném kaňonu, který je jedním z největších kaňonů ve Valles Marineris, největším známém systému kaňonů v celé sluneční soustavě, se nachází hned několik podobných zajímavých útvarů. V kaňonech působí silné eroze větru, prachu nebo i vody, které tak mohou podobné úkazy vytvářet. O stavby se tedy nejedná.

Sonda Mars Reconnaissance Orbiter pořizuje krásné snímky z povrchu Marsu pravidelně a zásobuje nás tak materiálem k lepšímu poznání rudé planety.

Objev svědčí o tom, že na Marsu byl v minulosti pravděpodobně dostatek vody. Ta zmizela, avšak hluboko v marsovské půdě by mohly být obrovské masy ledu. V tekutém skupenství by tato ledová masa mohla naplnit celé Rudé moře nebo pokrýt Mars vodní vrstvou o hloubce 1,5 až 2,7 metru.

Možné masivní ledové usazeniny v blízkosti rovníku by musely vzniknout v rané klimatické epoše, při současném klimatu na Marsu by to nebylo možné. Skrytý led by mohl mít význam pro budoucí mise na Mars. Potřebovaly by totiž vodu a musí přistát právě v blízkosti rovníku, daleko od ledových polárních čepiček nebo ledovců.

Cesta na Mars v současné době trvá přibližně sedm měsíců, je potřeba urazit dráhu dlouhou 300 milionů mil. NASA ve spolupráci s americkou Agenturou pro pokročilé výzkumné projekty nyní navrhuje ambiciózní plán, který by měl cestování výrazně zkrátit. Počítá s použitím kosmické lodi s jaderným pohonem.

NASA si klade za cíl vypustit kosmickou loď známou jako DRACO (Demonstration Rocket for Agile Cislunar Operations), na oběžnou dráhu Země buď koncem roku 2025, nebo začátkem roku 2026. Kosmická loď, kterou staví Lockheed Martin, přední letecká a obranná společnost, bude sloužit jako testovací prostředí pro tuto převratnou technologii.

Vesmírná technologie s jaderným pohonem

Jaderná termální raketa (NTR), nosná technologie DRACO, se může pochlubit poměrem tahu k hmotnosti přibližně 10 000krát větším než elektrický pohon a dvakrát až pětkrát vyšší účinností než chemický pohon ve vesmíru. Tato technologie využívá teplo z jaderného štěpného reaktoru k ohřevu vodíkové pohonné látky, která pak expanduje skrz trysku, aby poskytla tah pohánějící kosmickou loď vpřed.

Pohonný systém NTR kromě zrychlení tranzitu slibuje i zvýšení bezpečnosti pro astronauty. Zkrácená doba trvání cesty se promítá do snížení rizika vystavení radiaci z hlubokého vesmíru a menší logistické stopy v důsledku menšího množství zásob potřebných pro cestu. „Pokud máme rychlejší cesty pro lidi, jsou to bezpečnější cesty,“ řekla zástupkyně administrátora NASA a bývalá astronautka Pam Melroyová.

Mapa se skládá z více než 3 000 snímků, které pořídily přístroje sondy Amal. Ta odstartovala z japonského kosmodromu v roce 2020 a poslední dva roky obíhá kolem rudé planety. Její hlavní prací je studovat atmosféru Marsu, kromě dalších přístrojů je však vybavena i kamerou. Vyhotovila proto kvalitní snímky planety a zaslala je na Zemi. Jejich kvalita výzkumníky ohromila. „Takhle jsem Mars ještě neviděl,“ řekl vědec ke snímku, na kterém podle něj byla celá polovina planety.

Celý proces vytváření mapy trval několik měsíců. Postupy a způsoby, které vědci při jejím sestavování využili, by mělo být možné využít i u vytváření map u dalších vesmírných těles, například z dat z evropské sondy Juice. Ta minulý týden vyrazila k Jupiteru a jeho ledovým měsícům, kam doletí v následující dekádě.

Druhého února byl rover NASA Curiosity svědkem velkolepé soumrakové show na Marsu. Když Slunce zapadalo za horizont, zářivé paprsky se rozprostřely na všechny strany směrem k mrakům. Tento nadpozemský úkaz byl zachycen poprvé od doby, kdy stroj vyrobený člověkem dorazil na rudou planetu. Fotografie nám nabízí pohled na něco skutečně mimořádného.

Foto: NASA/JPL-Caltech/MSSS

Mraky by mohly poskytnout informace o počasí na Marsu

Tyto noční mraky se zdají být mnohem výše položené než ty, které jsou běžně vidět na naší planetě. Jejich složení naznačuje, že jsou vytvořeny ze suchého ledu, což poukazuje na teploty, které jsou hluboko pod úrovní, která je běžně na povrchu.

Zkoumání těchto mraků by mohlo poskytnout zásadní informace o počasí na Marsu, což nám pomůže odhalit podrobnosti o rozsahu atmosférických teplot a větrech, které utvářejí jedinečné klima planety.

Curiosity používá své černobílé navigační kamery a barevnou kameru Mast Camera k získání bližšího pohledu na oblaka rudé planety. Průzkum, který započal už v lednu 2021 a skončil v polovině března, poskytuje jedinečný pohled na to, jak částice mraků v průběhu času rostou.

Materiál, ze kterého by se mohly budovy stavět, pochází z mycelií hub, která se nachází v kořenovém systému namibijských keřů. Ty jsou označovány za invazivní, protože v místě svého růstu odčerpávají podzemní vodu a způsobují dezertifikaci. Technologové však v těchto myceliích spatřují pro své účely řadu benefitů. Nový stavební materiál by například měl být odolný a tvrdší než beton. Navíc se jedná o poměrně efektivní ochrannou vrstvu před radiací, která je na Marsu extrémně vysoká. Navzdory tomu, jak pevný materiál je, by jej bylo možné přepravovat v poměrně malém množství, a tudíž i nízké hmotnosti. Stavební hmota pro celé bioobydlí by „vyrostla“ až na místě. 

Podle architektů by bylo obydlí z hub na Mars dopraveno během jedné z misí bez lidské posádky, přičemž stavební materiál by byl dehydrovaný a uzavřený v sáčku, spolu s řasami, které by fungovaly jako biomateriál, na němž by mycelium mohlo začít růst. Po přistání na planetě by se obsah sáčku otevřel a specializované vozítko by do něj vstříklo směs oxidu uhličitého, dusíku a vody. Touto reakcí by vznikl kyslík a mycelium by dostalo potřebné živiny, díky nimž by začalo růst. Mycelium by následně mělo splynout s řasou a vytvořit požadovaný materiál – tedy tvrdou kamennou biomasu, která má být dokonce tvrdší než beton.

Sonda NASA pořídila snímek z výšky 250 kilometrů nad povrchem Marsu s využitím kamery s vysokým rozlišením HiRISE, která je zatím nejvýkonnější, jaká kdy byla poslána k jiné planetě. Přesto se nejspíš o stopu po živém medvídkovi nejedná. NASA uvedla, že jakkoli se snímek nepochybně podobá Paddingtonovu obličeji, ve skutečnosti ho nejspíš tvoří seskupení různých zlomů, nánosů usazených na okraji zasypaného impaktního kráteru a lávových proudů.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený NASA (@nasa)

Medvídek Paddington je oblíbená postavička z dětských knížek britského spisovatele Michaela Bonda. Zvířátko miluje marmeládové sendviče. Jedná se o sirotka, který údajně pochází z nejtemnějších koutů Peru.

Tento úžasný objev vědci učinili díky meteoritu, který je miliardy let starý a kdysi byl součástí původní kůry Marsu. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od povrchu Země se povrch Marsu nepohybuje, může tak uchovat záznam o nejstarší historii planety. Analýza tohoto meteoritu odhalila, že asi před 4 ,5 miliardami let bylo na Marsu dostatek vody na to, aby byla celá planeta pokryta 300 metrů hlubokým oceánem.

„V té době byl Mars bombardován asteroidy naplněnými ledem. Stalo se to během prvních 100 milionů let vývoje planety. Dalším zajímavým úhlem pohledu je, že asteroidy nesly také organické molekuly, které jsou důležité pro život,“ vysvětlil hlavní autor studie Martin Bizzarro, ředitel Centra pro formování hvězd a planet na Kodaňské univerzitě. Nové zjištění naznačuje nezanedbatelnou možnost, že podmínky umožňující vznik života byly na Marsu dávno před vznikem života na Zemi.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a Science Advances

Nazelenalé vyvřelé horniny byly spatřeny v Jezeru, 45 km širokém kráteru, který je považován za domov starověkého jezera na Marsu. Stovky výzkumníků analyzovaly data shromážděná roverem Perseverance a tvrdí, že možná rudá planeta není tak rudá, jak si myslíme.

Mars ke své přezdívce přišel díky tomu, že většina jeho hornin vystavených vnějšímu prostředí má červenou barvu. Obsahují železo, které se oxiduje a zčervená, podobně jako jakýkoli železný předmět na Zemi po vystavení povětrnostním podmínkám zčervená a zreziví. Mnoho hornin nalezených v kráteru Jezero se však překvapivě liší od sedimentárních hornin nalezených na povrchu Marsu. Perseverance detekovala přítomnost vulkanických hornin složených z velkých olivínových zrn v samotném kráteru. Mnoho pláží na Zemi má nazelenalý vzhled kvůli přítomnosti olivínu, minerálu, který se hojně vyskytuje v zemském plášti a podílí se na tvorbě drahokamového peridotu. Přítomnost hornin bohatých na olivín na Marsu by mohla odhalit odpovědi na otázky týkající se výskytu života na této planetě.

Zelené skály naznačují mnoho věcí

Vědci se domnívají, že vulkanické horniny objevené na rudé planetě vznikly asi před čtyřmi miliardami let. Zajímavé je, že tyto horniny mají vlastnosti podobné těm vyskytujících se u vyvřelých hornin, které existovaly na Zemi během jejích počátků. Předpokládá se, že Mars je starý 4,6 miliardy let a naštěstí ve kromě vyvřelých hornin bohatých na olivín našla Perseverance také letité vzorky lávy potřebné ke studiu starověkého prostředí planety. Mimochodem, přítomnost olivínu na rudé planetě naznačovaly už dřívější studie.

Výskyt minerálu byl však považován za omezený na oblasti jako Ganges Chasma a Nili Fossae. Až dosud si výzkumníci nebyli jisti přítomností olivínu v kráteru Jezero. Existuje velká možnost, že studiem dat z roveru a zkoumáním hornin zde na Zemi by vědci mohli konečně odhalit, zda někdy na rudé planetě existoval život. Protože starověké vulkanické horniny jsou staré jako naše sluneční soustava, mohly by navíc také osvětlit vývoj života na Zemi a to, jak bychom měli postupovat při hledání známek života na jiných planetách.

Zdroj: Interesting Engineering

Půda na Marsu je zbavena organických látek a mikrobů a naopak plná soli a minerálů, které komplikují růst mnohých rostlin. Vědci však nyní navrhli cestu, která by mohla vést k úspěchu. Rostliny známé jako vojtěšky by měly mít schopnost přežít i ve vulkanické půdě a následně sloužit jako hnojivo pro plodiny, jako je řepa nebo ředkvičky.

Vojtěška používaná jako hnojivo by mohla dodat prašné půdě více živin. Dokládá to i experiment, který vědci provedli na simulaci půdy na Marsu. S použitím hnojiva z vojtěšky se jim povedlo vypěstovat tuřín, ředkvičky a salát.

Má to však malý háček. K tomu, aby mohlo přírodní hnojivo vyrůst, potřebuje sladkou vodu. Ta by se však na Marsu musela získávat ze slané vody, která tu je k dispozici.

Zdroj: sciencealert.com, journals.plos.org

Momentální výzkumný nástroj pohybující se na Marsu, Mars‘ Perseverance, robotický průzkumník, je asi většině známý. Je to jedna z osmi aktivních kosmických lodí, včetně tří provozovaných NASA, které v současné době obíhají kolem Marsu a shromažďují snímky a další data související s planetou.

Nový typ letounu

Místa na Marsu vzdálená stovky kilometrů mezi rovery a orbitery však zůstávají pro vesmírné průzkumníky záhadou, protože zatím nejsou k dispozici žádné letouny, které by tyto oblasti zkoumaly. Alexandre Kling, vědecký pracovník z NASA’s Mars Climate Modeling Center uvedl, že zrovna v těchto důležitých vrstvách dochází ke všem výměnám mezi povrchem a atmosférou. Zde se prach zachycuje a posílá do atmosféry, kde se mísí stopové plyny a kde dochází k modulaci velkých větrů prouděním v horských údolích. A vědci stále nemají o těchto procesech dostatek dat.

Aby se Kling vypořádal s touto překážkou, spojil své síly s týmem inženýrů University of Arizona, aby vyvinuli bezmotorový kluzák, který dokáže létat nad povrchem Marsu celé dny a k pohonu využívá pouze energii větru. Vozidlo bude vybaveno letovými, teplotními a plynovými senzory a také kamerami. K tomu všemu bude vážit pouhých 11 liber, což usnadňuje navigaci v atmosféře rudé planety.

Adrien Bouskela, doktorand leteckého inženýrství na University of Arizona uvedl, že ostatní technologické možnosti byly až příliš omezeny energií. To, co navrhují, je revoluční, jelikož podle vědce zodpovídá na zásadní otázky: „Jak můžeme létat zdarma? Jak můžeme využít místní vítr a tepelnou dynamiku, abychom se vyhnuli používání solárních panelů a spoléhání se na baterie, které je třeba dobíjet?“

Pořizování snímků nových oblastí

Současná vozidla pohybující se po Marsu většinou pořídila snímky rovinatých plání Marsu, protože to je jediná oblast, kde mohou rovery bezpečně přistát. Ale nové a vylepšené kluzáky by byly schopny prozkoumat nové oblasti využitím toho, jak se vzory větru mění kolem geologických formací, jako jsou kaňony a sopky. Co by se ale stalo, když by letadla přistála na Marsu a nemohla znovu vzlétnout? Mise bude pokračovat s letadly, které nyní slouží jako meteorologické stanice a budou pokračovat v předávání informací o atmosféře zpět do kosmické lodi.

Nyní Kling se svým týmem doufá, že jim nízkonákladová povaha jeho nových letadel umožní detailnější výzkum na rudé planetě a podniknutí plnohodnotné mise.

Zdroj: Interesting Engineering

Vědci využívající data z vozítka NASA Curiosity vůbec poprvé změřili celkový obsah organického uhlíku v horninách na Marsu a jejich výsledky ukázaly, že této složky klíčové pro život na rudé planetě je zde opravdu hojné množství.

Curiosity měří organický uhlík na Marsu

Vozítko Curiosity přistálo na Marsu již 5. srpna 2012, zatímco novější vozítko Perseverance přistálo na planetě až 18. února loňského roku. Mise Perseverance nedávno dosáhla několika historických prvenství, včetně prvního řízeného letu vrtulníku na jiné planetě.

To však neznamená, že Curiosity je co se týče Marsu ze hry. V poslední době poskytla přesvědčivé důkazy pro klíčovou složku života. Co se objeveného množství uhlíku týče, bylo nalezeno nejméně 200 až 273 částic na jeden milion organického uhlíku. To je srovnatelné, nebo dokonce více než množství nalezené v horninách na místech s velmi nízkou hladinou života na Zemi, jako jsou části pouště Atacama v Jižní Americe.

Organický uhlík, což je uhlík vázaný na atom vodíku, je základem organických molekul a využívají ho všechny známé formy života. I když nové měření organického uhlíku na Marsu neprokazuje existenci života na rudé planetě, poskytuje náznak, že podmínky na Marsu mohly být kdysi vhodné pro růst života.

Ačkoli výzkumníci tvrdí, že nová zjištění poskytují cenná data, zdůrazňují také skutečnost, že nenašli žádné přesvědčivé důkazy o životě na Marsu.

Plány do budoucna

Nové informace budou analyzovány spolu s dalšími nedávnými nálezy, včetně fotografických důkazů vozítka Perseverance, které ukazují, že kráter Jezero na Marsu byl kdysi velkým jezerem s tekoucí řekou. Perseverance a Curiosity budou i nadále pokračovat ve zkoumání povrchu rudé planety a sběru vzorků. Některé z nich se nakonec dostanou zpět na Zemi v rámci mise Mars Sample Return, která je naplánovaná po roce 2030.

Zdroj: Interesting Engineering

Curiosity objevil na Marsu v kráteru Gale stopy uhlíku, který je chápán jako nejdůležitější prvek ve vztahu k životu. Podle odborníků by tento nález mohl signalizovat, že na Marsu existují známky života. Uhlík je totiž tam, kde je život. Na Zemi ho najdeme všude kolem nás – ve vzduchu, v zemi i ve vodě.

Zatím není jasné, zda uhlík objevený na Marsu vznikl stejným způsobem, jakým vzniká na zemi, tedy biologickou aktivitou. Na planetě Zemi je sice se životem jasně spojován, na Marsu však může být všechno jinak. Pochopení toho, kde se stopy uhlíku na rudé planetě objevily, může být klíčovým vodítkem k nalezení života nejen na ní, ale třeba i na některém z měsíců Jupiteru či Saturnu.

Uhlík nalezený na Marsu bude podroben dalšímu výzkumu, nyní totiž nelze s jistotou říct, zda stopy uhlíku signalizují život. Známe různé typy atomů uhlíků, přičemž živí tvorové používají atom uhlíku-12 k fotosyntéze nebo metabolizaci výživy místo uhlíku-13. Pokud se výzkumníkům podaří odhalit, jaké atomy obsahuje uhlík nalezený v kráteru Gale, může to pomoci blíže pochopit jeho zdroj. Kdyby šlo o C12, mohlo by se opravdu jednat o uhlík pocházející z činnosti života.

Zdroj: Nasaspaceflight.com