Kde se vzal prvotní nápad malovat rakve?
Miroslava: Seděly jsme u Markéty v kuchyni a řešily, co bychom mohly tvořit, protože zrovna byly takové hluché měsíce. Asi měsíc předtím jí zemřela babička, takže jsme přirozeně kroužily kolem tohoto tématu. Její manžel tehdy řekl, že kdyby přišla válka, začne vyrábět rakve, a já na to: „Tak ty je, Markét, budeš malovat a já je budu prodávat.“ No a chytly jsme se toho.

Pro mě má celé téma velký duchovní podtext – pohřeb není nic negativního, beru ho jako součást životního procesu. A když se na pohřbu díváte na černou rakev, je to náročné. Rády bychom to nasměrovaly k pozitivnějšímu pojetí, protože pohřeb má oslavit život člověka.

To může „barevná rakev“ změnit?
Markéta: Pomalovaná rakev má vyvolat jiné než tíživé a skličující pocity. I já sama bych na ty okamžiky vzpomínala jinak, kdyby byly vizuálně „veselejší“. Nabízíme možnost objednat rakev na zakázku s motivy, které si rodina přeje – vychází to z toho, co měl zesnulý rád, čemu se věnoval, jaký byl jeho život. Myslivec tak může mít rakev s motivem lesa a zvířat. Také dáváme možnost vytvořit si rakev sami – rodina se může sejít a společně ji namalovat na počest zesnulého.

Miroslava: Nemáme žádné limity v tom, co lze na rakev znázornit. Kdyby šlo o hodně kontroverzní nápad, musely bychom to zvážit, ale jinak jsme schopné namalovat téměř vše. Markéta je skvělá umělkyně.

Souzní to i s novými možnostmi pohřbívání?
Miroslava: Přiznám se, že jsme si nedělaly úplně širokou rešerši, když jsme se rozhodly nápad uskutečnit. Ale dívala jsem se na různé rozptylové louky, lesy a další alternativní možnosti. Určitě je skvělé, že se to posouvá pozitivnějším směrem. Myslíme si, že náš nápad může pomoci otevřít cestu k novému pojetí pohřbů širší veřejnosti.

Dokonce jsme dělaly anketu a bylo vidět, že se lidem nápad opravdu líbí. Ze strany pohřebních služeb i zájemců jsou zatím ohlasy pozitivní. Zjistily jsme ale, že v České republice, kde není tak velká základna věřících, se méně pohřbívá v rakvích – častěji se volí kremace.

Neberou lidé malování rakví jako něco výstředního?
Miroslava: Když jsme zveřejnily první výtvory na sociálních sítích, ohlasy byly velmi pozitivní. Otevřelo to debatu a lidé viděli, že to nemusí být všechno jen černé a smutné. Schválně jsme téma otevřely na dušičky, kdy se o smrti v rodinách více mluví. Objevilo se samozřejmě pár komentářů, že to „není normální“, ale to je jen proto, že na to nejsou lidé zvyklí. Negativní komentáře se vždycky najdou. Nebereme to nijak špatně a pokračujeme dál. Je určitě rozdíl vidět tu rakev osobně a zažít ten „jiný“ pohřeb.

Viděly jste někde u nás nebo ve světě malované rakve?
Miroslava: Víme o tom, že existují rakve i v jiných barvách nebo z jiných materiálů než dřeva, ale většinou jde o dražší varianty. Jinak jsme toho moc nenašly – občas nějakou rakev pomaloval umělec na počest někoho, ale nic, co by se dělalo na zakázku nebo pravidelně. Už jsme zkoušely oslovit i kolegy na Slovensku a chtěly bychom jít i dále.

Jaké máte pocity při malování rakví? Není to deprimující?
Markéta: Úplně první rakev byla trochu náročnější, člověk se do toho musí naladit. Ale další už šly lépe – beru to jako každý jiný obraz nebo projekt. Musím vymyslet, co na rakev dát, jak to pojmout, sbírám nápady. Malování je pro mě radost a neberu to negativně.

Malovaná rakev
Miroslava Kosečková – maluje a tvoří ve volném čase, zajímá se o rituály, šamanství a duchovní svět. Pracuje v zemědělství a je hlavou celého projektu.
Mgr. Markéta Pešková – bývalá policistka, která našla nové poslání a zálibu v malování nábytku a obrazů, je hlavní umělkyní projektu.
Více informací najdete na jejich facebookových stránkách.

Záměrem akce bylo navrátit zdi a místu jeho někdejší poslání a přimět kolemjdoucí, aby namísto sprostých výkřiků či malůvek na zeď připojili básničku. Zeď Maltézské zahrady naproti francouzskému velvyslanectví byla místem, kde lidé vyjadřovali své drobné osobní vzdory vůči totalitě, aby verše a nápisy vzápětí tehdejší vládnoucí režim přemazal. Místo také sloužilo jako symbolický pražský pomník Johna Lennona. Texty jeho písní a mírová poselství se teď na pražskou Kampu vrátily.

Dílo získalo název Svoboda a energie. Jedním z motivů, kterého se umělci měli držet, byl název písně Johna Lennona All you need is Love ve 30 jazycích. Autorem a kurátorem projektu je výtvarník Pavel Šťastný, spoluorganizátorem kulturní producent Robin Suchánek. Oba chtějí akci představit i v dalších evropských zemích. Novou podobu proto nafotili a nechají vyrobit nafukovací repliku Lennonovy zdi ve stejných rozměrech, jako je ta originální.

Zdroj: Radio Wave, iDnes

Možností, jak se zapojit, je hned několik. Putovní kamínky můžete vlastnoručně pomalovat, přičemž je ideální použít přírodní barvy, které nebudou zatěžovat životní prostředí. Na zadní stranu pak připište název skupiny #Kamínky a vaše poštovní směrovací číslo. „Kamínek položte na viditelné místo, kde je pravděpodobné, že si jej někdo všimne. Poté ho vyfoťte, sdílejte ve skupině spolu s informací o městě a PSČ, odkud vyráží a pak už se může vydat na své putování,“ radí tvůrci facebookové stránky, kam nadšenci přidávají své výtvory či nálezy.

Kamínky však můžete také jen hledat. Když na nějaký narazíte, vložte jeho fotku do skupiny. Díky poštovnímu směrovacímu číslu pak zjistíte, odkud kamínek putuje. Následně si svůj nález můžete vzít, vyměnit ho za jiný nebo ho nechat čekat na další hledače.

Mobilní aplikace, která je výsledkem bakalářské práce Dominika Vagaly, funguje v reálném čase. Umožňuje tak svým uživatelům chodit po místnosti a rovnou – v různých úhlech – virtuálně měnit barvu stěn. Stačí kliknout na vybranou zeď a hned je vidět výsledek. Oproti jiným aplikacím podobného zaměření je tato navíc podporována většinou operačních systémů Android a nabízí intuitivní uživatelské rozhraní.

Bezplatnou verzi aplikace si můžete stáhnout na Google Play. Doposud si ji nainstalovalo sto tisíc uživatelů z celého světa. A to i přesto, že do propagace její tvůrce nic neinvestoval.

Koncem letošního března se navíc Dominiku Vagalovi podařilo probojovat mezi deset nejlepších finalistů soutěže Cena podnikavosti studenta VUT. Tato soutěž probíhá pod hlavičkou projektu Pojď podnikat, který pomáhá mladým lidem v rozjezdu vlastního podnikání. Na kterém místě v rámci vybrané desítky se aplikace Paint My Room umístí, se rozhodne na podzim.

Nekompromisní diagnózu – svalovou atrofii II. typu – diagnostikovali Klárce už v prvním roce života. I přes postupné ochabování svalstva a zhoršování stavu ale mladá slečna neztrácí optimismus a chuť věnovat se tomu, co ji baví. Velkým koníčkem je pro ni už několik let malování. „Malovala hodně pro sebe. Občas mi dovolila nějaký obrázek sdílet a reakce mých přátel byla nečekaná. Obrázky se jim moc líbily a chtěli je mít na stěně nebo v kalendáři. Tohle ale Klárka nechtěla. Když přišel covid, tak ji zaujaly obrázky na rouškách a nápad byl na světě,“ popisuje vznik projektu maminka Klárky Mirka Šimková.

K rouškám s draky, kočkami nebo srdcem postupně přibyly také mikiny, trička či praktické batohy. S prodejem zboží rodině pomohl zavedený e- shop Trikator. „Strašně moc nám všechno ulehčil, chtěli jsme původně nechat vyrábět trička sami, doma skladovat, rozesílat… Ale vůbec nevím, jak bychom to zvládali,“ oceňuje paní Šimková a dodává, že prakticky celou částku nad výrobu produktů věnuje e-shop rodině.

Peníze z prodeje originálních roušek a oblečení rodina využije na úhradu osobních asistentů, zdravotnických potřeb i budoucí výdaje spojené s léčbou. „Chtěla bych moc moc poděkovat všem, kdo si od Klárky cokoliv koupí. Dostáváme krásné zprávy od lidí, kteří píší, jak moc se jim výrobky líbí a skvěle nosí. Posílají také spoustu povzbuzení pro Klárku, která se toho docela bála. Za to děkuji opravdu moc,“ uzavírá Mirka Šimková.

Děti mohou nakreslit své zážitky, pocity a nápady z koronavirové doby. Výtvarné pojetí i použitá technika je čistě na nich, může se jednat o malovaný obrázek nebo třeba komiks, záleží čistě na autorovi. Zapojit se může každý mladší osmnácti let. Výtvory stačí nafotit nebo naskenovat a zaslat do 31. května e-mailem na adresu kidspaintcorona@zeit.de nebo je vložit prostřednictvím odkazu do databáze muzea. Instituce přijímá příspěvky také na poštovní adrese The International Museum of Children’s Art, Lille Frøens vei 4, N-0371 Oslo, Norway.

Vybraná díla pak budou publikována v novinách a na webových stránkách. Koncem roku by také měla následovat výstava v Oslu. Kromě Mezinárodního muzea dětského umění se na organizaci akce podílí také prestižní deníky jako německý Die Zeit nebo americký The Washington Post. Více informací o soutěži je k dispozici zde.

Malebná kaplička se pravidelně opravuje, vždy se bíle vymaluje a ozdobí novými ornamenty. Druhou ze zmíněných činností má už přes 40 let na svědomí Anežka Kašpárková. Nepoužívá přitom žádné šablony, tzv. horňácké ornamenty maluje od ruky, díky čemuž je výzdoba kapličky pokaždé trochu jiná.

Kaplička přitahuje pozornost turistů, a tak není divu, že si ji oblíbil i internet. Autorce její výzdoby je navíc úctyhodných 90 let. Podle informací Českého rozhlasu však už Anežka Kašpárková kvůli vysokému věku nemůže v činnosti pokračovat. Obec tak za ni hledá náhradu, která naváže na krásnou tradici.

Malé městečko v Indonésii si se stalo známým pod jménem duhová vesnice. Obyvatelé slumu na ostrově Java v Indonésii se tímto způsobem rozhodli zatočit s tím, že jejich město je šedé a mdlé. Místní pomalovali přes 200 budov různorodými barvami. Některé domy zdobí pruhy, jiné i kreativnější malba. Patří mezi ně psychedelická srdce, andělská křídla či dinosauři.

Místo se nyní stalo turistickou atrakcí, a to díky sociálním médiím, když místní začali sdílet obrázky svých domů na Instagramu. Město a jeho obyvatelé tak nyní prosperují díky nebývalému zájmu turistů. Barvy na malování zaplatila místní vláda.

Zdroj: positive.news

„Naše zrcadla jsou obrovská kreativní plocha. Proto nás napadlo je čas od času využít ještě nějak jinak, abychom si každodenní realitu v salonu trochu oživili,” vysvětluje kadeřník salonu Joshua Petr Zohan. Oživení čeká i zákazníky, kteří jsou v zrcadlech zvyklí sledovat svou vizuální přeměnu i prohlížet si nové já.

První, kdo v rámci projektu pomaloval kadeřnická zrcadla, byla Léna Brauner. Využila k tomu kadeřnické barvy a celý proces označila za challenge. Barvy totiž v kombinaci s vyvíječem postupem času mění skupenství i tón, výsledné dílo se tedy neustále proměňovalo. Na druhou stranu netradiční techniky nejsou pro malířku nic nového, pochvaluje si například malování čokoládou.

Umělecky se vyřádit na zrcadlech už stihla také Aneta Galis. „Nikdy jsem nemalovala takhle velký formát, nikdy jsem nemalovala na zrcadlo, natož kadeřnickými barvami, takže to byl celkem vzrušující ale i zábavný proces,“ uvedla zpěvačka a umělkyně. Ta na zrcadla zapsala i část vlastního textu.

Projekt Mirrors bude v projektu kombinujícím zrcadla a nadané umělce pokračovat i nadále. Kdo se jako další v pražském salonu představí, je ale zatím překvapení.

Američan moc rád kreslí, ostatně živí se jako umělec a ilustrátor. Vytvářet obrázek na svačinový sáček každý den je pro něj zajímavá výzva, neustále totiž musí přicházet s novými nápady a v kreslení si nedopřává takřka žádnou přestávku. Na sáčky svého syna kreslí už čtyři roky.

Impulzem pro zahájení tohoto osobního mini projektu byl záměr dopřát synovi každý den trochu zábavy. Ten se tak může denně těšit, co si pro něj tatínek připravil tentokrát, někdy ale obrázky vznikají i na přání. Použitý sáček už se často zpět domů nedostane, zájem o tato malá umělecká díla mají jak spolužáci, tak učitelé ilustrátorova synka.

Některé motivy vymýšlí Dunn tematicky – vytvořil například speciální sáček ke Dni svatého Patrika, k začátku jara nebo k Vánocům. Často také kreslí známé postavičky jako Batmana nebo Storm Troopera, touto cestou taky procvičuje abecedu a číslice. Není divu, že se jeho výtvory staly oblíbenými nejen v okolí, ale také na internetu, kde je sdílí pod přezdívkou Bag Dad.

Malování, pečení, kreativní psaní, domácí výroba džemu, skládání písniček, pletení, hudební vystupování nebo kreslení. Všechny tyto aktivity jsou podle nové studie novozélandské univerzity v Otagu prospěšné pro lidské duševní zdraví. Výsledky ukázaly, že zmíněné činnosti dělají lidi šťastnější, klidnější a také jim dodávají energii. Ať je seznam kompletní, doplníme ještě skicování, grafický design, háčkování a vytváření nových receptů.

Zajímavé je, že pozitivní pocity z činnosti se zpravidla projevují především následující den, zároveň ale automaticky nevedou k další kreativní aktivitě. Výzkumu se zúčastnilo 658 studentů.

Zdroj: independent.co.uk

Gimini žádal o kresby kol rodinu, přátele i naprosto cizí lidi. „Někdo se kresbou velice přiblížil skutečnosti, někdo to dokonce zvládl, ale většina lidí vytvořila něco, co bylo od běžného pánského kola na hony vzdáleno,“ uvádí designér. Kreseb má nyní ve své sbírce 376.

Letos se rozhodl, že je na čase, aby se do projektu sám zapojil. Vybral ty nejzajímavější kresby a proměnil je ve skutečnost – alespoň tedy na obrazovce počítače. Vytvořil tak originální a pestrou kolekci kol, jejímž prostřednictvím chce mimo jiné ukázat, že každý může přijít se zajímavým nápadem. I kdyby jen proto, že si nepamatuje, jak vlastně vypadá bicykl.

Projekt vznikl před 4 lety, kdy byla Eva ještě batole, odtud také název Collaborations with my Toddler. Eva zpravidla obraz začne a Ruth mu poté dá finální podobu. Dělá to přitom vždy s respektem k původnímu dílu. Výsledky jejich společné práce publikují také na blogu blogu.

„Díky spolupráci s Evou jsem se znovu naučila malovat a této spolupráce si vážím víc, než dokážu slovy popsat,“ uvádí Ruth. Původně byl její styl hodně realistický, nyní je naopak převážně spontánní, což pramení právě z vlivu její dcery a z dětské nezávislosti a nespoutané fantazie.

Říkáte si, co se asi tak dá z voskovek udělat? Třeba další voskovky. Neponičené, nepolámané, jako nové. Takové, jaké mohou zase dělat radost. A komu jinému, než dětem? Přesně tak činí Wareova organizace The Crayon Initiative.

Posbírané a recyklované voskovky putují k dětským pacientům, pro něž je důležité pokračovat během pobytu v nemocnici ve vývoji, rozvíjet své dovednosti a žít život co nejpodobnější tomu normálnímu. Voskovky jsou pro ně zdrojem rozptýlení a spouštěčem představivosti i kreativity. Sběrem nechtěných voskovek pomáhá iniciativa i životnímu prostředí.

Třiadvacetiletý mladý muž se nadchl pro kreslení už ve třech letech. Do dvanácti se naučil vypořádat se s handicapem a po operaci v roce 2008 začal kreslit dennodenně. Od té doby vytvořil asi sedm stovek hyperrealistických portrétů, které mu zabraly přibližně 15 tisíc hodin.

Mariusz kreslí tak, že drží tužku konci jeho rukou. Ačkoliv je tento způsob kreslení neskutečně náročný, mladý umělec se věnuje malování každý den a tvoří neuvěřitelně nádherné portréty.„Každá malba mi zabere více než dvacet hodin. Ale jestli chci být ten nejlepší, musím trénovat a nemohu se na nic vymlouvat,“ řekl Mariusz Kedzierski pro Huffington Post.

Když byl Mariusz malý, často komunikovat prostřednictvím obrázků s okolí. Naučil se tak v portrétech vyjádřit pocity lidí i ty svoje. Nejen proto se stal celosvětově oblíbeným umělcem, kterého jen na sociální síti Facebook sleduje asi 30 tisíc lidí. V roce 2013 navíc artista vyhrál cenu jako nejlepší umělec ve světě a začal prodávat své portréty do Spojených států amerických, Jižní Koreje nebo Anglie. „Není těžké být umělcem nebo čímkoliv chcete, pokud v to opravu věříte. Nic vás pak nezastaví. Navíc pro mě neznamená handicap to, že nemohu žít skvělý život a dělat, co mě baví,“ uzavřel pro Huffington Post Kedzierski.

Zdroj: Huffington Post