Za knihu Skutečná cesta ven jste získal cenu DILIA Litera za debut roku. Jak byste knihu popsal třemi slovy?

Strašně dlouhá reportáž (smích). Nemůžu samozřejmě zapřít svou dvacetiletou novinářskou průpravu, takže celá kniha je v podstatě takový dlouhý komentář. Popisuji tam věci tak, jak byly, protože nikdo jiný je nepopsal. Zaznamenat tu dobu byla moje potřeba.

Má název knihy nějaký význam?

Jednak je to cesta ven ze škatulkovaného světa, cesta, jak se vymanit ze škatulky Rom, a zároveň cesta ven z toho předurčeného života. Protože já jsem měl předurčené to, jak budu žít. Učitelky mi říkaly, že se nemusím učit, protože nebudu mít práci. Když jsem chtěl jít na gymnázium, tak se mi v podstatě vysmály, řekly mi, že se tam nikdy nedostanu. Ale já mám v povaze to, že neznám slovo nejde.

A vy sám jste z té škatulky venku?

Myslím si, že jsem se z té škatulky vymanil jako jednotlivec, a to tím, že jsem si život zařídil tak, jak jsem chtěl. Ale pořád patřím do skupiny lidí, kteří v té škatulce jsou. A podle mě ještě příští tři generace budou. Je to takové Pyrrhovo vítězství. Já jsem sice uspěl, ale spousta jiných lidí ne. Pro mě by bylo daleko lepší zakončit tu knížku tím, že žádné škatulky už neexistují, ale to už bychom byli asi moc pozitivní.

Věřím, že naše další generace budou mít standardy úplně někde jinde.

Jak vidíte postavení Romů za dalších dvacet třicet let?

Optimisticky. Spousta mladých Romů studuje. Vidět Roma na střední nebo vysoké škole už není zázrak, jako tomu bylo v devadesátkách. Romové pracují jako lékaři, policisté, řidiči autobusů i mechanici. Já jsem optimistický v tom, že ta generace, která přijde po nás, a generace, která přijde po nich, bude mít standardy úplně někde jinde. Věřím, že za padesát let už se o žádném rasismu nebo diskriminaci nebudeme muset bavit.

Od vyhlášení Magnesie Litery už uběhlo více než půl roku, jak se cítíte teď, po časovém odstupu?

No, řeknu to takhle – po osmdesáti čteních už tu knížku nemáte ráda. Upřímně řečeno, já už znám ty pasáže nazpaměť, což mě trošku děsí, protože mám pocit, že pořád mluvíme o tom samém. Myslím si, že už toho bylo dost a že je potřeba jít dál. A jestli se na něco opravdu těším, tak je to to, až dopíšu další knihu. Tam se sice Romové objeví, protože samozřejmě musím využít toho, že jsem Rom a v romském prostředí jsem vyrostl, ale primárně to o nich nebude. Bude to fikce.

Co kromě těchto knih jste napsal?

Napsal jsem také několik povídek, mimo jiné třeba hororovou povídku Erža, která vyjde v nakladatelství Epocha v horizontu dvou týdnů. Další povídka se jménem Žižkovák vyšla v antologii Book of Prague. Mimo mě se tam objevují i povídky Bohumila Hrabala, což je pro mě obrovská čest. Přece jen, když jste kluk ze Žižkova, tak neřeknete ne, když vás dají dohromady s Hrabalem (smích).

Říkáte, že jste vyrostl v romském prostředí – v čem se liší od jiných prostředí?

Romská kultura se jistým způsobem odlišuje od té majoritní kultury jinými zvyky a jiným přístupem k rodině. Pro mě je nejbližší rodina bratranec z třetího kolene, zatímco pro neroma je nejbližší rodina máma, táta, babička, děda, a když pánbůh dá, tak sourozenec. My máme ty vazby přece jenom trošku někde jinde. Po staletí jsme byli zvyklí žít ve společenstvích. Já jsem vyrůstal v Bořivojově ulici, kde bylo takových 40 % obyvatel Romů. To mělo spoustu výhod i nevýhod.

Ale ty rozdíly jsou třeba i v tom, že – a nerad to říkám – Romové v těch 90. letech neplánovali dál než do týdne. Takže já jsem tam neměl žádnou tu perspektivu, jak přijde ta maminka a řekne já jsem právnička, tatínek je lékař, takže si můžeš vybrat a buď budeš právník nebo lékař. Pro nás to bylo jasné, my jsme všichni muzikanti. Máma na nás tlačila, abychom si dodělali aspoň nějakou školu, ale žádné velké ambice tam nebyly, protože tam nebyly ty vzory v rodinách.

Jestli vám někdo říká, že něco nejde, tak přidejte plyn dvakrát tolik, protože ono to nakonec půjde.

Změnilo se to?

Teď už je to naopak. Myslím si, že pro svoje děti už můžu fungovat jako vzor. I moji sourozenci. Moje sestra je ekonomka, má několik vysokých škol. Brácha je muzikant – mimo jiné také jediný romský držitel Zlatého Slavíka. Já zase jediný romský držitel Magnesie Litery, my už můžeme fungovat jako vzory. V těch devadesátkách těch vzorů nebylo, i to byl rozdíl mezi romskou a neromskou komunitou.

Co  byste nynějším mladým Romům poradil?

Já mám děti v pubertě, takže jim radím pořád. Pořád říkám to samé – musíte makat. Musíte makat bez ohledu na to, co si o vás kdo myslí nebo co vám kdo říká. A jestli vám někdo říká, že něco nejde, tak přidejte plyn dvakrát tolik, protože ono to nakonec půjde. Tohle doporučuju plošně všem. Já myslím, že je to celé o té práci. Protože my jsme se naučili spoustu věcí svádět na jiné lidi, svádět na tu majoritu a říkat, že jsme v tom nevinně. Abychom ale uspěli, tak ta práce musí být na obou stranách. Jak na straně majority, tak na té naší. A proto já doporučuju mladým – makejte, makejte, makejte. Dřít, dřít, dřít.

A co byste poradil majoritě?

Většině bych doporučil, aby se začali zajímat o to, kdo ti lidi opravdu jsou, než jak vypadají. To je tady obecně problém. My Češi máme takovou tendenci například tykat Vietnamcům, protože jsou to Vietnamci. Taky máme zvrácené představy třeba o muslimech. My nevíme, jaký je rozdíl mezi Palestincem a třeba Afgháncem. My je všechny bereme jako muslimy a divila byste se, kolikrát lidem vysvětluju, že muslimové nejsou rasa, ale vyznavači náboženství. Nebo máme tendenci být xenofobní vůči Afroameričanům. Naštěstí tady nemáme zase tolik menšin, abychom se mohli projevovat úplně naplno. Ale jestli bych  majoritě něco doporučil, tak je to prostě zjistit, co jsou ti lidi zač, a až potom je soudit. Občas to tady děláme přesně naopak.

Patrik Banga je muzikant, novinář, moderátor, lektor a podnikatel v IT. Novinářskou dráhu odstartoval v roce 1999, kdy pro Českou televizi dodával informace z uprchlických táborů v Jugoslávii. V současnosti pracuje jako redaktor pro server IDNES.cz. V dubnu letošního roku získal ocenění Magnesia Litera za svou autobiografickou knihu Skutečná cesta ven.

Obálka knihy Skutečná cesta ven. Foto: Nakladatelství Host

„Ve sbírce Jana bude brzy sbírat lipový květ Miloš Doležal zachycuje poslední týdny života své milované ženy, jakožto i nové, bolestné období, které pro něj a další pozůstalé začalo po jejím odchodu,“ píše o vítězné sbírce básní Magnesia Litera. „Jana zůstává s básníkem i po smrti: ve tvářích jejich dětí, v plodech zahrádky, o kterou se ráda starala, ve vzpomínkách, které se nyní staly básněmi.“

Cenu Knihy roku převzal Doležalův syn, spisovatel se nemohl zúčastnit kvůli nemoci. Kromě trofeje ve tvaru knihy získal také finanční odměnu 200 tisíc korun. Za více než dvě desítky let, kdy Magnesia Litera existuje, se jedná teprve o druhou vítěznou poetickou knihu. První byla v roce 2009 sbírka básní Rukopis od Bohumily Grögerové.

Cenu Litera za poezii si odnesl básník Petr Hruška a jeho kniha Spatřil jsem svou tvář o dobrodružné plavbě okolo světa s Fernão de Magalhãesem. „Poezie žádnou cenu nemá, nikdo nevíme, čemu tady na tom světě překáží, ale v tom je možná její síla, že nám připomíná, že nevíme. Je to vlastně paradox, že já přebírám cenu za poezii, a poezie žádnou cenu nemá. Mně se ten paradox líbí, takže vám za něj děkuji,“ řekl Hruška při přebírání ceny.

V kategorii próza zvítězil Viktor Špaček se svým souborem povídek Čistý, skromný život. Podle Magnesie Litery autor ve svých existenciálních povídkách poťouchle i jímavě vystavuje našim očím všechno to, co generace mužů důsledně zametaly pod koberec, aby si udržely pozici silnější poloviny lidstva. Při přebírání ceny přiznal, že spousta postav z jeho básní, mužských i ženských, je on sám.

Vítězem Litery za knihu pro děti a mládež je Jana Šrámková a její Fánek Hvězdoplavec. „Půlka zásluhy na té ceně patří ilustrátorce,“ zdůrazňuje spisovatelka důležitost vizuální složky knih a děkuje tak umělkyni Margaritě Khavanski. Šrámková na sebe už dříve upozornila svou první knihou Hruškadóttir, za kterou v roce 2009 získala Cenu Jiřího Ortena.

Ocenění za naučnou literaturu získal Vladimír Papoušek a kolektiv za rozsáhlou knihu Chór a disonance, která se věnuje promítnutí změny společenské a kulturní atmosféry po roce 1948 do literatury. „Zájem autorů se soustředí nejen na oficiální literaturu a její tvůrce, ale všímá si i aktivit vzdorujících jedinců či skupin, které usilovaly o svobodný projev a autonomní tvůrčí gesto,“ popisuje oceněné dílo Magnesia Litera.

Jako nejlepší nakladatelský čin bylo označeno vydání sedmisvazkového Díla Jana Zábrany. Zábrana překládal z angličtiny a ruštiny a řadí se mezi nejlepší české překladatele 20. století. Vydání všech svazků zabralo více než třicet let, první vyšel v roce 1989 pod nakladatelstvím Odeon. Po třech letech tuto úlohu převzal Torst. „Po ediční stránce jsou odvedeny nadprůměrně, s potřebnou akribií a citlivostí vůči materiálu,“ oceňuje dílo Magnesia Litera.

Literu za publicistiku získala kniha Dějiny lidí od etnologa, historika kultury a novináře Martina Rychlíka. V 73 kapitolách autor například popisuje dějiny obědů a večeří, vnímavost k pachům a čistotě nebo jak se čeští vědci díky pokeru dostali na stránky prestižního vědeckého časopisu.

Ocenění umělecké agentury DILIA za debut roku získal Patrik Banga a jeho autobiografie Skutečná cesta ven. Popisuje své dětství v 90. letech v romské komunitě na Žižkově v Praze. „Myslím, že jsme se posunuli v tom, že už nás nikdo nehoní na ulici. V zásadě to, že tady stojím je výslek toho, že jsme se posunuli a posunuli jsme se dost. Tahle cena otevře dveře dalším autorům, kteří se nebudou bát psát o těch vědech, které nás potkaly,“ říká Banga při přebírání ocenění..

Za nejlepší překlad považuje porota debutový román skotského spisovatele Douglase Stuarta Shuggie Bain o chlapci a jeho matkce závislé na alkoholu. Přeložila jej Lenka Sobotová a zmiňuje, že překlad slangu skotských dělníků být velmi obtížný. „Dialektu z glasgowských nižších vrsev a všelijakých lůzrů z ulice mnohdy nerozumí ani rodilí angličtí mluvčí. To jsem si musela nastudovat. Některé hodně peprné výrazy jsem si musela i vymýšlet, protože mi připadalo, že v češtině ani neexistjí,“ říká Sobotová.

Litery kategorií fantastiky, detiktivky a humorné knihy se předávaly v neděli v pražské knihovně Václava Havla. Cenu za detektivku získal Fratišek Šmehlík za knihu Šelma. „Nakladatelství se už ptaly na další díl,“ říká s úsměvem Švehlík České televizi.

Literu za fantastiku získala Vilma Kadlečková a její osmý díl rozsáhlé ságy Mycelium. „Jsem moc ráda, že tyto kategorie vznikly,“ zmiňuje Kadlečková. „Svědčí to o emancipaci science fiction a celkově fantastiky jako žánru.“ Literu za humoristickou knihu získala Lena Geislerová a Martin Mach Ondřej za komiksovou sbírku Zen Žen.

Bez ohledu na nominované mohli čtenáři na webu Magnesie Litery hlasovat pro loni vydanou knihu. Přes deset tisíc hlasů získal Václav Dvořák a jeho sci-fi kniha Písečníci a probouzení krále. Získal tak Kosmas cenu čtenářů. Čtenářem roku se stal Vojtěch Trka z Chalupy u České Lípy – českolipskou knihovnu a její pobočky navštívil za rok celkem 298krát.

Letos poprvé se také udílela Cena Magnesia za přínos knižní kultuře. Ta oceňovala podporu a popularizaci literatury a kultivaci čtenářství. Získal ji Adolf Knoll za rozvoj digitalizace rukopisů, starých tisků a novin a jejich široké zpřístupnění odborné komunitě i veřejnosti. „Digitalizace ukázala zejména v kovidových letech svůj význam a sílu zejména pro studenty, pedagogy či vědecké pracovníky. Má zvláštní kouzlo, dokáže překonat čas i prostor,“ řekl bývalý ředitel Národní knihovny Vít Richter, který cenu předával.

S pomocí literárních historiků vybrali zástupci ankety pět nominací za každý rok v rozmezí 1918-2001. Z nich pak celkem 165 lidí vybralo jednu jedinou knihu reprezentující daný rok. Jelikož v roce 2002 proběhlo první vyhlašování Magnesii Litery, z dalších ročníku byl vítěz jasný. Dohromady tak vznikl seznam 99 knih, z nichž si může každý na webových stránkách projektu vybrat své tři favority.

Na oficiálním vyhlášení vítězů 4. dubna bude kromě klasických devíti kategorií ankety vyhlášena i jubilejní Kniha století. Hlavním posláním speciálního sedmnáctého ročníku je tak především zvýšit zájem veřejnosti o literární historii českých zemí.