Na výzkumu spolupracoval mezinárodní tým vedený Vítězslavem Moudrým z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Zjištění ukázala, že ve 33 ze 44 sledovaných evropských zemí zajišťují toto mapování státní instituce a že ve většině případů už mají k dispozici data velmi vysoké kvality. Díky nim lze rozlišit nejen samotný terén, ale také vegetaci, budovy nebo vodní plochy. To je dobrá zpráva například pro lesníky, ochránce přírody i vědce, kteří sledují stav krajiny a snaží se včas odhalit změny způsobené suchem, kůrovcem nebo nevhodným hospodařením.

Význam tohoto projektu ale sahá ještě dál. Podrobné mapy mohou v budoucnu posloužit také ke zpřesnění satelitních měření a k lepšímu porovnávání údajů mezi jednotlivými státy. Vědci sice upozorňují, že každá země zatím používá trochu jiné postupy, právě snaha o jejich sjednocení je ale velmi povzbudivá. Pokud se podaří vytvořit společný evropský základ dat, bude možné sledovat vývoj krajiny přesněji než dosud a lépe rozhodovat o tom, jak chránit přírodu, pečovat o lesy a rozumně plánovat budoucnost evropské krajiny.

Do péče o českou přírodu a turistiku se zatím zapojilo přes 700 lidí a opravili 45 kilometrů turistických cest. „Máme obrovskou radost z dosažených výsledků a zájmu veřejnosti. Projekt si rychle získal renomé nejen mezi dobrovolníky. Na Klub českých turistů se obracejí spolky, národní parky i soukromí vlastníci s nabídkami na spolupráci a návrhy na brigády. Dobrovolníci jsou skuteční srdcaři, kteří věnují svůj čas i pohodlí české přírodě. Další ročník zahájíme na jaře,“ uvedl místopředseda Klubu českých turistů Ladislav Macka.

Víkendové akce se uskutečnily po celé republice, nejvíce na horách, například v Beskydech, Krkonoších či Krušných horách. Dobrovolníci obvykle prosekávají u cest větve a náletové dřeviny, ale také obnovují studánky či cesty a na Lysé hoře v Beskydech dělali štětový chodník u obelisku, tedy vrcholového bodu. Obvykle se zapojují opakovaně. Vzniká tak prostor pro navázání nových přátelství. Mnoho lidí se dnes cítí osamělých, a právě projekt Stezky z lásky jim nabízí příležitost to změnit.

Zařízení vyvinuli vědci z Jihočeské univerzity a Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích. Snadno ovladatelná bezdrátová kamera přesně a včas rozpozná napadené stromy, lesníci je díky tomu můžou rychle pokácet a zdravé stromy zachrání. Do budoucna by měla najít využití i v městských parcích. Vědci nyní už pracují na vylepšené verzi sondy, která by měla pomocí umělé inteligence dokázat lépe rozpoznat napadené stromy.

K sondě se dostali vlastně přes drony. Tato technologie ale podle entomologa Biologického centra Akademie věd Petra Doležala ještě nedokáže odhalit čerstvě napadené stromy. „Když dron odhalí strom napadený kůrovcem, většinou už je napadení v takové fázi rozvoje, že lesníci nemají moc času ty stromy odstranit. Oproti tomu sonda napadení detekuje v době, kdy zbývá ještě zhruba jeden měsíc na to, aby se se stromem něco udělalo, takže nedojde k přerojení brouků do okolí. Tím pádem se vytěží jenom skutečně napadené stromy a snižuje se celková škoda v místě,“ uvedl pro iRozhlas entomolog Biologického centra Akademie věd Petr Doležal.

Vašku, co přesně v Mongolsku děláš? Jak často tam jezdíš?

Uf, na tohle přesně odpovědět je docela oříšek. Do Mongolska jezdím už deset let, většinou jednou nebo dvakrát ročně, pokaždé zhruba na jeden měsíc. 

Začínal jsem jako student na vědeckých expedicích vedených docentem Kynickým na MENDELU, a protože jsem si Mongolsko zamiloval i přes náročnost první expedice, začal jsem se tam stále častěji vracet. 

Mým prvním tématem bylo mapování znečištění životního prostředí těžbou zlata. Vedle toho jsem se jako vystudovaný lesník okrajově věnoval i lesnickým tématům. S doktorem Juřičkou a dalšími studenty jsme pod jeho vedením řešili vliv klimatické změny na tání permafrostu, hodnotili vliv pastvy hospodářských zvířat na obnovu lesa nebo vymýšleli alternativní možnosti obnovy lesů. Téma kontaminací jsme postupně opouštěli, protože už na něj prostě nezbýval čas. Místo dlouhých pobytů v divočině, kdy jsme týdny nepotkali živáčka, jsme začali více spolupracovat s místními univerzitami a předávat své nabyté zkušenosti budoucím lesníkům jak v učebnách, tak především v terénu. Praktická zkušenost je totiž vždycky nejdůležitější a tento aspekt tam, podobně jako u nás v Česku, často ve výuce chybí. Po letech věnovaných především tomuto vzdělávání jsem se v posledních třech letech v souvislosti s novým projektem STREAM (pozn. redakce: cílem projektu je přispět k implementaci inovativních a dlouhodobě udržitelným principů hospodaření v krajině s ohledem na výzvy spojené s problematikou potravinového systému a klimatickými změnami) ale ještě trochu odklonil.

Kvalita cest je v Mongolsku obrovské téma. Přístupnost lesů je často velmi špatná a na spoustu míst se dostanete pouze ZILem, dál už jen pěšky. Foto: Václav Pecina

Takže se tvé působení v Mongolsku v průběhu let měnilo?

Je to tak. Máme skvělý a zkušený tým se širokým záběrem, který dál pokrývá výzkum a vzdělávání. Vedle doktora Juřičky bych rád zmínil určitě ještě doktory Šebestu a Kusbacha. Já jsem se díky tomu mohl více zaměřit na praxi a práci s veřejností.  Ve spolupráci s kolegy jsem připravoval koncepty více než stovky ukázek udržitelného hospodaření v lesích, které jsme následně spolu s místními realizovali. 

Navrhl jsem také koncept větrolamu, který má zastavit postup písečné duny a zároveň přispět k obnově zničeného lužního lesa. Také tento větrolam je už realizován a je krásné vidět, jak ohromně se změnil život uvnitř chráněných oplocených ploch oproti okolní pastvou a aridizací zničené stepi. Je to jako kolonizace nové planety. Tam, kde dříve rostlo jen pár zoufalých stébel trávy z prachu a písku, je dnes i několik desítek centimetrů vysoký vegetační porost tvořený nejrůznějšími druhy rostlin, které dostávají šanci i vykvést. Objevují se tam hlodavci, žáby, spousta druhů hmyzu. A to jsou  vysázené stromy zatím ještě malé. Kontrast se sousedící přepásanou stepí je už ale teď neuvěřitelný. V poslední době jsem se hodně věnoval právě takovýmto výsadbám nového lesa a hodnocení jejich úspěšnosti, abychom určili klíčové důvody nezdaru, který je v Mongolsku poměrně častý.

V lesích můžete narazit na spoustu povědomých a krásných květin známých u nás spíše ze zahrádek. Vedle mnoha druhů orchidejí a lilií třeba také na pivoňky. Foto: Václav Pecina

Páni, to je spousta práce. Jak to zvládáš?

Vedle podpory a zapojení kolegů to zvládám zejména díky té zmiňované práci s veřejností, která mi umožňuje vidět a vnímat lépe smysl i dopady toho všeho, co děláme. Díky iniciativě pana velvyslance Vytopila a spolupráci s Klubem českých turistů jsem mohl začít zaštiťovat vyznačování prvních turistických stezek v Mongolsku podle českého systému značení, s firmou Lesní svět jsme připravili pro mongolské děti několik vzdělávacích her. Jedním z mých velkých snů bylo dostat do Mongolska lesní pedagogiku, což se nám nakonec díky navázání spolupráce s doktorkou Packovou ze Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny podařilo. Vedle toho na akcích jako je Den Evropy vedu prezentaci českých univerzit a několika lesnicky orientovaných firem, čímž se snažíme podpořit jak zájem o studium v České republice, tak vývoz českých výrobků do Mongolska. Vidět zájem o naši práci a radost lidí z lesa a možnosti v něm vůbec být je úžasně motivující.

I přes všechny výše zmíněné aktivity se snažím ještě vracet k výuce. Letos jsme třeba s kolegy připravili dvě knihy – jednu jako příručku pro mongolské lesníky a druhou jako učebnici pro univerzitní studenty. Aktuálně chystám ve spolupráci s mongolskou obdobou Klubu českých turistů, Mongolian Walking Association, naučnou stezku věnovanou významu lesů, kterou budeme letos realizovat. 

Když to shrnu, snažíme se zachránit mongolské lesy, které ohrožuje spousta faktorů. Snažíme se na to jít přes vědu, spolupráci s praxí a především vzdělávání. Osobně bych rád ukázal místním krásy jejich lesů a vysvětlil jim to, jak jsou pro ně důležité a že je potřeba je chránit a starat se o ně. Pastevci nebo lidé ve městech sice mají lesy v úctě někdy až náboženské, ale spoléhají se na to, že les všechno zvládne sám. Poslední dekády bohužel ukazují, že tomu tak už není.

Západ slunce nad řekou Onon nedaleko Binderu. Foto: Václav Pecina

Jak to myslíš? Co přesně se poslední roky v tamních lesích děje?

Dochází k souběhu několika faktorů, které jsou pro přežití lesa kritické. Na začátku tohoto milénia se mezi největší problémy počítala nelegální těžba a požáry. S tím se pojil velký pokles rozlohy lesů. Dnes se na to díváme už trochu jinak. O nelegální těžbě už se příliš nemluví, požáry ale zůstávají velkým tématem. 

Z ekologického pohledu jsou požáry v pořádku, místní boreální lesy tvořené především modřínem a borovicí jsou na to skvěle adaptované a je to běžný způsob jejich obnovy. Les shoří, přežije pár největších stromů s nejsilnější kůrou, a ty pak založí nový les. Do toho nalétne bříza nebo osika a během pár let máte krásný nový les. Stačí se podívat, jak teď vypadá České Švýcarsko. Problém je ale frekvence. Díky lidské nezodpovědnosti je frekvence požárů tak vysoká, že někde nedá lesu šanci se zotavit. Shoří nový les i původní veteráni, oslabení prvotním požárem. 

Rostoucí frekvence požárů se pojí i s klimatickou změnou. Jsou delší období sucha, což samozřejmě zvyšuje rizika. Zároveň jsou ale stromy více oslabené. Z krajiny se vlivem sucha a rostoucích teplot totiž rychleji ztrácí voda a roztává permafrost jako důležitý zdroj vody. A pak už je to jako u nás s kůrovcem. Příběh je stejný, jen postavy jsou jiné. A to se bavíme v naprosté většině o přirozených lesích, tedy žádných umělých monokulturách.

Hřebíčků do rakve mongolských lesů by se dalo jmenovat ještě několik, ale za přímou zmínku stojí hlavně ten, kterým se to všechno uzavírá, a tím je pastva. Pokud totiž les přežije požár, nelegální těžaře, sucho nebo třeba kalamitu hmyzu a rozhodne se, že chce žít formou nových semenáčků nebo výmladků, přijde stádo koz a ovcí, krav nebo koní, které už se do otevřeného lesa nebojí, a sežere všechno, na co přijde. Takhle se můžou stáda vracet několik let, než to les vzdá. Ačkoliv se v Mongolsku páslo vždycky, současné stavy hospodářských zvířat jsou už příliš vysoké a krajina trpící suchem i přepásáním je často nedokáže uživit. I proto se pastevci stěhují ze stepí blíž lesům, kde je více vody a zvířata ještě mají co žrát. Les potom ale bez ochrany nemá šanci.

Stáda ovcí a koz se do lesa často bojí kvůli strachu z vlků a medvědů. Nicméně, do lesních okrajů se ještě pro šťavnatá sousta odvažují. Právě tam jsou semenáčky a sazenice nejohroženější. Foto: Václav Pecina

A jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl zrovna v Mongolsku? Není to zrovna obvyklá destinace.

Může za to vlastně souhra náhod. Původně jsem v rámci svých studií na MENDELU cílil na tropické a subtropické lokality. Chtěl jsem se věnovat botanice a alternativní medicíně, objevovat v Africe nebo Jižní Americe nové léčivé rostliny a uzdravovat lidi přírodními cestami. A měl jsem k tomu i nakročeno. Jenže potom v rámci předmětu Geologie přišla možnost zúčastnit se expedice do Mongolska, a jelikož jsem měl odmalička blízko i ke sbírání kamínků, zkusil jsem téma zlata a souvisejících kontaminací životního prostředí. Možná za to mohl i „zlatý nuget“, který jsem dostal v koženém měšci jako malý, když jsem hltal filmy o Vinnetouovi, a který ještě pořád mám.

Každopádně, po první expedici do Mongolska mě pohltila chuť toho dobrodružství. I když skoro nic neklapalo podle představ, shodil jsem tehdy za měsíc asi 8 kilo a chvílemi to bylo vážně o život, překonávat se mě naplňovalo. Mongolsko jsem na seznamu vysněných destinací nikdy neměl, ale postupně jsem získal pocit, že tam můžu něco dokázat, něčemu přispět a pomoci, a proto jsem u toho vydržel až doteď.

Výsadba do oplocenky u řeky nedaleko osady Javkhlan. Foto: Václav Pecina

V čem je tamní krajina specifická? Čím ti učarovala?

Myslím, že to, co mě na Mongolsku a jeho krajině baví nejvíce, je svoboda. Mohl bych dlouho mluvit o kráse tamní přírody, kontrastech, fantastických zvířatech i rostlinách, vysokých horách, nespoutaných řekách, hlubokých lesích, rozkvetlých loukách… a do toho položit ten kontrast nekončících voňavých stepí, zářivých písečných dun, nebo vyprahlé pouště. Stejně tak nekonečné azurově modré nebo hvězdné nebe. Nikdy mi nepřišla obloha tak obrovská a nádherná jako při nocování pod širákem v poušti Gobi. Mohl bych mluvit i o tajemných pohřebištích, petroglyfech, Jeleních kamenech nebo klášterech. Volně se pasoucích stádech koní, jaků nebo ovcí a koz… Ale nejvíce je právě ta volnost, svoboda, kterou tam pociťuji nejenom v tom životě přírody ale i v sobě samém. Člověk má pocit, že mu patří svět, ale zároveň, že je mu zcela odevzdaný, je součást nějakého celku, kam přirozeně patří. V horách pijete vodu z řek, díváte se na hvězdné nebe, v noci si vás přijdou zkontrolovat vlci, nemusíte několik dní potkat živou duši. Rozlehlost země a těch konkrétních typů krajiny, kde člověk je, působí monumentálně a může děsit, ale mě to vždycky bavilo a osvobozovalo. Myslím, že tomu hodně přispívá pocit, že tam je spousta věcí stále podle přírodního řádu. V krajině se vždycky páslo, ale vybudovaného lidskou rukou tam toho mnoho není.

Pastva zvířat je v Mongolsku tradičním způsobem obživy. Se strmým nárůstem počtu hospodářských zvířat a úbytkem vláhy v půdě ale i dříve úrodné stepi trpí. „Dokonale sestříhaným trávníkem” už často prosvítá holá půda. Foto: Václav Pecina

To zní až pohádkově. Zároveň věřím, že to leckdy může být pořádně náročné. Setkal ses tam někdy i s divokými koňmi, kteří v Mongolsku díky reintrodukci „přežili vyhynutí”? Jak často na ně člověk ve volné přírodě narazí? V čem se liší od „obyčejných” koní?

Na divoké koně v Mongolsku člověk narazí vzácně. Týká se to v podstatě jen několika vybraných chráněných území, které jsou od našich lesů daleko, takže bohužel ne. Je každopádně krásné pozorovat ten příběh a tím i další významnou pozitivní českou stopu v Mongolsku, kterých je tam opravdu hodně. Právě příběhy, jako píše Zoo Praha, dělají Česku skvělé jméno ve světě i v Mongolsku a je to něco, na co můžeme být skutečně hrdí.  

Nicméně, abych se vrátil ke koním, skoro všude člověk narazí na ty polodivoké. Tedy, jsou to koně chovaní, ale po mongolském způsobu. To znamená, že jdou v podstatě tam, kde se jim zlíbí. Drží se ve stádech, uvidíš je každou chvíli, ale jsou velmi plaší. Pohladit se nenechají, snad až na hříbata, dokud jsou ještě malá a více zvědavá než bázlivá. Můžeš na ně narazit v lesostepích, stepích, někdy i v pouštích, ale můžou tě překvapit dokonce i v lesích vysoko v horách. Když nad tím tak přemýšlím, v porovnání s nějakým naším standardem tedy rozhodně žádní obyčejní koně v Mongolsku nejsou.

Shánění stád koní v mlžném oparu. Z hospodářských zvířat to jsou právě koně, kdo se odváží nejhlouběji do lesa. Potkáte je i v místech, kde byste čekali už jen jeleny a medvědy. Foto: Václav Pecina

Co se vám v Mongolsku už podařilo? Z čeho máš radost?

Tady by se dala jmenovat spousta věcí. Určitě bych rád zmínil úspěšné studentské absolventy našich letních škol nebo studií na MENDELU. Absolvovali je například i díky podpoře našeho velvyslanectví a programu Erasmus+ a hlavně skvělé práci doktora Juřičky, který za vzdělávání a studenty neúnavně bojuje a snaží se pro jejich studia získávat financování. Je hezké vidět, když se takoví lidé úspěšně uchytí třeba na Akademii věd Mongolska, dostanou se do praxe nebo pokračují třeba na doktorská studia a jsou hybateli změny k lepšímu. 

Radost mi dělají i výstupy s mongolskými kolegy, ať už se jedná o knihy nebo vědecké články. Těší mě také to, že nás vnímají díky našim výsledkům jako experty a autority, jejichž názor má pro směřování lesnictví v Mongolsku váhu. To souvisí také s úspěchy v implementaci věcí přímo do praxe, spolupráci s místními nebo ministerstvy. 

Důležitá je pro mě také pozitivní zpětná vazba na naše školení, když vidím, jak se učí a posouvají i samotní lesníci, kterých se nám podařilo proškolit několik desítek. Vedle výše zmíněného se nám v posledních dvou letech povedlo také například vysadit přes 3 000 sazenic různých druhů dřevin, tisíce jich ochránit proti okusu zvířaty a vyznačit a otevřít první turistickou stezku. 

Největší radost mám ale asi z věcí souvisejících s lesní pedagogikou, ať už jde o deskové hry nebo přímo zážitkovou pedagogiku. Je krásné, když vás místní ocení, poděkují vám, když vidíte, jak vám úspěšně roste vysázený les. Sledujete všechny ty výsledky. Ale vždycky je tady ta nejistota, jestli to, co děláte, opravdu pomůže, jestli to něco změní, jestli ty mizející lesy zachráníme. V lesnictví totiž většinou vidíte výsledky až po mnoha letech. Často je posoudí až další generace. Proto mě nejvíc potěší, když vidím, že to, co děláme, dělá radost. A to bývá právě u těch her. Je v podstatě jedno, jestli jsou to děti nebo dospělí, baví se úplně stejně. Soutěží, škádlí  se a smějí se. A přitom se učí o lese. Tyto radosti pro mě proto znamenají hodně, naplňují mě, a fungují i jako povzbuzení, že to, co děláme, má smysl. Zároveň věřím, že právě ta radost spojená s lesem je semínko, které vyklíčí i ve větší zájem o les a jeho ochranu. 

Hra na požár a mateřský strom. Děti chrání jako silná kůra strom, který tady zůstal po požáru. Mongolský student lesnictví představuje oheň, který se snaží přes kůru dostat a strom spálit. Foto: Václav Pecina

Co máš v plánu ještě letos stihnout?

Jak jsem se již zmínil, pracuji teď na přípravě naučné stezky, která vzniká s podporou České rozvojové agentury a Velvyslanectví České republiky v Ulánbátaru. Tu bychom chtěli nejpozději v říjnu otevírat. Doufám tedy, že všechno stihneme na čas a v říjnu se budu moci zúčastnit jak instalace připravovaných naučných tabulí a her, tak také slavnostního otevření. Určitě bych se také ještě rád věnoval datům, která letos posbírali studenti MENDELU při výjezdu s doktorem Juřičkou, a která zahrnují například i sociologická šetření věnovaná právě stezkám, ale také hodnocení úspěšnosti výsadeb, mapování českých rozvojových projektů v Mongolsku nebo zkušenosti mongolských učitelů a pastevců. V neposlední řadě bych rád letos realizoval nějakou větší akci věnovanou Mongolsku, na které by proběhlo také první promítání dokumentu, který jsme v posledních letech v Mongolsku natáčeli. 

Pro úspěšnost výsadby je klíčová nejen její ochrana, ale také kvalita sazenic. Přispět určitě může i pozitivní nálada. Foto: Václav Pecina

To zní jako hodně práce. Držíme palce, aby všechno proběhlo dle tvých představ. Doporučil bys na závěr čtenářům návštěvu Mongolska? Máš nějaké tipy, co by rozhodně neměli minout nebo vynechat?

Velmi děkujeme. Na to se ještě musíš ptát? Doufám, že už všichni vyhledávají letenky. V Mongolsku platí pro občany České republiky do 30 dnů pobytu za účelem turistiky bezvízový styk. Je to sotva pár týdnů, co začaly také létat přímé spoje z Prahy do Ulánbátaru. Cestování do Mongolska je díky tomu zase o něco jednodušší. Zvedá se i kvalita podmínek na místě. Pokud chce člověk zažít nefalšované divoké Mongolsko, určitě bude mít příležitost, stačí vyrazit na venkov. Ale pokud si chce užít komfort a pohodlí, je už i tohle docela dobře možné. Luxus se dá najít jak v hlavním městě, tak už i u těch hlavních turistických lákadel. A i kdyby se náhodou něco vážného nepovedlo, tak se dá vždycky spolehnout na naše skvělé velvyslanectví, které dokáže vyřešit snad úplně cokoliv. 

Tipů by byly desítky, a to jsem procestoval jen velmi malou část Mongolska. Na západě ani východě jsem třeba ještě nikdy nebyl. Tím, že je to velká země, záleží strašně moc na tom, kolik se jí věnuje času. Obecně se dají za velká lákadla označit třeba jezero Chövsgöl, Planoucí útesy nebo národní parky Gorkhi-Terelj a Hustai. Dá se jet na vodopády, vulkány, divoké koně nebo za kulturou třeba v podobě chrámů, šamanů, sokolníků nebo tradičního festivalu Nádam. Určitě byste ale neměli vynechat naši první mongolskou českou turistickou stezku Dugui Tsagaan na jihu Ulánbátaru.

Lesy v hornatém Mongolsku vystupují do vysokých nadmořských výšek. V tomto případě les začíná řídnout kolem 2 200 m n. m. Foto: Václav Pecina

Ing. Václav Pecina, PhD. je výzkumník z Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU). Vystudoval obor European Forestry na MENDELU, doktorské studium absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně v oboru Chemie životního prostředí. Aktuálně působí na Ústavu ekologie lesa na Lesnické a dřevařské fakultě MENDELU. Odborně se zabývá znečištěním životního prostředí, ekologií lesa, udržitelností a rozvojovými projekty. Do Mongolska jezdí pravidelně od svých devatenácti let.

Český hydrometeorologický ústav na svém webu zveřejňuje průběžně aktualizovanou mapu republiky, na níž s ohledem na srážky, půdní vlhkost či teploty posledních dnů odhaduje pravděpodobnost růstu nejčastěji sbíraných hub v zemi. Mapa odráží pravděpodobný růst mykorhizních druhů hub, tedy těch, které lidé nejčastěji sbírají. Nejznámějšími mykorhizními houbami jsou hřiby, muchomůrky, holubinky, ryzce, lišky nebo některé čirůvky.

Základem výpočtu na mapě je informace o nasycení půdy srážkami v předchozích 30 dnech v kombinaci s průměrnými teplotami v posledních sedmi dnech. Výsledek je pak korigován sezonním koeficientem, který vyjadřuje rozdíly v početnosti mykorhizních hub během kalendářního roku.

Značnou roli při růstu hub hrají přírodní podmínky, které se mohou měnit. Mapu je proto podle odborníků třeba brát s rezervou a uvědomit si, že vyjadřuje pravděpodobnost výskytu hub zejména na základě meteorologických proměnných. Počasí má na růst hub zásadní vliv. Obecně platí, že houby začínají nejvíc růst zhruba deset dní po vydatných deštích a následném teplém počasí. Nesmí být ale moc horko.

Mezi nejčastěji sbírané lesní plody patřily houby, lidé jich loni v lesích nasbírali téměř 23 tisíc tun za 5,2 miliardy korun. Borůvek nasbírali přes 6 700 tun, malin přes 2 600 tun. Průměrně navštívil každý Čech loni les téměř sedmatřicetkrát. V roce 2018 to bylo přitom 20 návštěv ročně. Data vyplývají z průzkumu České zemědělské univerzity.

Loni stoupla i návštěvnost lesů, šest z deseti Čechů navštívilo alespoň jednou měsíčně les. Česko má tu výhodu, že mohou lidé chodit do lesa volně. „Jsou státy, kde platí různé restrikce či zákazy, pokud jde o sběr hub nebo jiných lesních plodin. V takovém Holandsku, pokud byste vyrazili na houby, tak se dopouštíte přestupku a trestného činu pytláctví,“ řekl ministr zemědělství Marek Výborný.

Aplikace pracuje na principu 3D scanneru, který využívá vestavěnou kameru v telefonu. Na základě zachycených bodů na fotce také změří obvod kmene stromu a určí jeho charakteristické znaky. Díky tomu uživateli řekne, kolik tento strom v létě vypaří vody, jak velký stín díky své listové ploše poskytuje a jak moc tedy ochlazuje okolní prostředí. V aplikaci je také možné zaznamenané stromy doplňovat do mapy nebo si z nich vytvořit vlastní kolekci. Uživatelé získávají body za přidání nových stromů, jejich opakovanou návštěvu nebo jejich zalévání. Po nasbírání určitého počtu bodů se jim za odměnu otevřou příběhy o stromech. Pokud zrovna nemají přístup k internetu, mohou si snímek stromu uložit do galerie a zjistit o něm více, až se připojí.

Bezplatnou aplikaci si mohli lidé poprvé vyzkoušet na jaře 2022. Přes zimu, tedy mimo vegetační sezonu stromů, ale nebylo možné přidávat stromy do mapy. Nyní opět funguje bez omezení.

Interakce s přírodou je zásadní součástí výchovy dítěte, prokázali vědci prostřednictvím výzkumu z University of South Australia. Hra v přírodě může dětem prospět zlepšením jejich emoční regulace, fyzických dovedností a výsledků učení. Dětem je však potřeba ponechat volnost, neboť přísná pravidla dospělých údajně často brání skutečné hře. Výzkum probíhal prostřednictvím hloubkových rozhovorů s rodiči a vychovateli malých dětí. Zjištění odhalila překvapivou tendenci. Dospělí jsou ochotni nechat děti zapojit se do „bezpečné“ nebo „čisté“ hry v přírodě. Projevují však váhavost, pokud jde o činnosti, které jsou „nepořádné“ nebo by mohly být považovány za „rizikové“. Podle odborníků je však potřeba, aby rodiče v tomto ohledu vložili do dětí důvěru. Nevadí, když se děti zašpiní nebo se vrátí domů zablácené.

Klíčové je proškolit v tomto ohledu rodiče a vychovatele. Díky hře v přírodě si totiž budoucí generace naučí vážit si jí a životního prostředí. Děti si pak tyto znalosti ponesou s sebou do dospělosti a doufejme, že se budou starat o Zemi lépe než generace, které žily před nimi.

Kůrovcová těžba klesá druhým rokem po předchozích osmi letech permanentního nárůstu. Podíl takzvaných biotických škodlivých činitelů na poškození lesů, což je v ČR převážně kůrovec, byl v předloňském roce 9,7 milionu metrů krychlových, v předchozích letech se pohyboval kolem 15 milionů metrů krychlových. Jedná se tedy o výraznou změnu.

Očekává se přitom, že letos bude těžba kůrovcového dříví dále klesat, meziročně by mohla dosáhnout 60 až 70 procent loňského roku. Podle ústavu bylo mezi lety 2015 až 2022 kůrovcem napadeno 90 až 100 milionů metrů krychlových smrkové dřevní hmoty.

Publikaci Naomi Walmsleyové a Dana Westalla, kteří se specializují na bushcraft (pobyty v přírodě za využití základních dovedností spojených s přežitím v divočině) a dovednosti z doby kamenné, nabízejí školákům a učitelům jedinečné zážitky. Ty jim umožní navázat kontakt s přírodou. „Naší vášní je propojovat lidi s jejich přirozeným prostředím prostřednictvím získávání dovedností a hraní her,“ uvádí autoři v úvodu knihy. Své zkušenosti se rozhodli předat dál v příručce, kterou z anglického originálu nechalo přeložit a vydalo nakladatelství Lukáš a syn. „Věříme, že všechny děti (i dospělí!) by měly do deseti let umět (bezpečně) rozdělat oheň, znát alespoň deset různých způsobů použití klacku a kamene, poznat alespoň pět druhů rostlin a stromů, které denně vídají, a umět určit alespoň deset různých druhů ptáků, kteří navštěvují jejich zahradu,“ dodávají autoři.

Foto: Gabriela Brázdová

Bohatě zpracovaná praktická příručka s jednoduchými návody na aktivity v přírodě, s fotografiemi krok za krokem a s nápady, jak jednotlivé činnosti rozšířit nebo upravit, je ideální pro rodiče, učitele nebo vedoucí. Kniha je plná nápadů, jak dostat děti ven. Kromě toho s její pomocí vymyslí čtenáři zajímavé hry, tvoření a jiné způsoby, jak poznávat přírodu kolem nás. Děti se tak pustí do rozdělávání ohně třením klacíků o sebe, postaví si přístřešek na spaní, vytvoří kamenné nástroje z pískovce a břidlice, vyrobí si přírodní lepidlo z mízy stromu, vytěží ze země jíl na výrobu hrnců, vytvoří z běžného zahradního plevele chutnou a výživnou divokou pochoutku a mnoho dalšího.

Slovo autorky článku:

Kniha má moc pěkné provedení, je plná spousty ilustrací a konkrétních jasných návodů. U každé aktivity je doporučený věk dětí, odhadovaná doba, kolik času aktivita zabere, a seznam potřebných materiálů a nástrojů.

Hřebenovka, která je určena pro pěší, začíná na úpatí Krušných hor a končí s prvními kopci Lužických hor. Měří celkem 100 kilometrů, přičemž nejkratší ze šesti etap má 11 kilometrů. Navazuje na cesty staré, další jsou nově vytyčené, přičemž propojuje atraktivní místa v národním parku České Švýcarsko, které se vypořádává s následky loňského rozsáhlého požáru. „Při plánování jsme se snažili, aby dálková cesta vedla hlavně po terénu s přírodním povrchem a zároveň byla co nejméně v souběhu s automobilovým a cyklistickým provozem. Díky tomu se bude ucházet o evropský certifikát kvality, kterým se doposud pyšní 22 tras v Evropě a jen jediná v Česku,“ uvedl předseda Klubu českých turistů Jiří Homola.

Hřebenovka je jednou z místních novinek, jejichž cílem je oživit letošní turistickou sezonu v Českém Švýcarsku. Společnost České Švýcarsko proto nyní připravuje průvodce s praktickými tipy a informacemi k dálkové trase. Zapojil se i už zmíněný Klub českých turistů.

Přírodně-architektonický projekt takzvaného vertikálního lesa je společným dílem barcelonské radnice a nadace La Caixa, která si jím připomíná 20. výročí kulturního centra Caixaforum Barcelona. Vertikální les má i didaktickou funkci – návštěvníci mohou vidět, jak stromy rostou i pod zemí. V tomto ohledu se jedná o opravdový unikát. Podílelo se na něm přes sto odborníků, včetně zahradníků, zemědělských inženýrů a architektů.

Speciální les najdete na zdi veletržního paláce na kopci Montjuic a na ploše asi 535 metrů čtverečních je zatím zavěšeno jen devět stromů, každý o váze pěti tun. Vyseta jsou tam ovšem semena dalších stromů; celkem má vyrůst na 19 tisíc exemplářů sta různých druhů, mezi nimi olivovník, granátové jablko, cypřiš, líska, vrba či topol černý a bílý.

Listy a jehličí stromů hraje zásadní roli při filtrování látek znečišťujících ovzduší a ve snižování vystavení se lidí nebezpečným látkám ve vzduchu, o kterých je známo, že zvyšují riziko kardiovaskulárních a respiračních onemocnění. Vědci nyní shromáždili listy a jehličí z jedenácti různých druhů stromů z arboreta botanické zahrady ve švédském Göteborgu a analyzovali, které znečišťující látky zachytily. Svůj výzkum zaměřili na polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), což je typ znečišťujících látek pocházejících převážně z dopravy. Cílem bylo zjistit, který druh stromu nejlépe čistí vzduch. „Naše analýzy ukázaly, že různé druhy stromů mají různé schopnosti absorbovat látky znečišťující ovzduší. Jehličnany obecně absorbovaly více plynných PAH než listnaté stromy. Další výhodou jehličnanů je, že fungují také jako čističky vzduchu v zimě, kdy je znečištění ovzduší obvykle nejvyšší,“ uvedla spoluautorka studie Jenny Klingbergová, postdoktorandka v oboru biologie a environmentální vědy v Göteborgu. 

Zatímco jehličí pohlcuje látky znečišťující ovzduší po několik let, což listy ze zřejmých důvodů nemohou, zjistilo se, že listnaté stromy jsou oproti tomu efektivnější při čištění vzduchu od částic. Může za to jejich větší plocha, na kterou se tyto částice mohou přichytit. „V testu nejlépe dopadl modřín, což je jehličnan, který každý podzim shazuje jehličí. Modříny absorbovaly nejvíce znečišťujících látek vázaných na částice, ale byly také dobré při zachycování plynných PAH,“ dodala Klingbergová.

„Odborníci z Mendelovy univerzity v Brně budou až do roku 2031 ověřovat vhodnost a vitalitu nepůvodních druhů v podmínkách měnícího se klimatu a narůstajícího nedostatku půdní vláhy. Mezi ověřovanými dřevinami budou figurovat cizokrajné druhy typické například pro Blízký východ nebo Ameriku,“ informoval Pavel Hájek, radní Kraje Vysočina pro oblast životního prostředí a zemědělství. V navrhované skladbě zhruba desítky druhů se objevují i známí obři, jakými jsou sekvojovec obrovský nebo zerav obrovský, což je v naší krajině doposud nevídaný jev.

V první etapě do roku 2024 proběhnou samotné výsadby s následnou péčí o porost. V dalších dvou etapách, do roku 2028 a 2031, se bude výzkum zaměřovat na zkušenosti a výsledky etap předchozích. Výsledky projektu budou využitelné třeba při plánování výsadby v parcích. Využijí je ale především vlastníci lesa, kteří chtějí přizpůsobit druhovou skladbu probíhající klimatické změně, například při obnově lesních porostů po kůrovcové kalamitě.

V pákinstánském Karáčí, jednom z nejrychleji rostoucích měst na světě, totiž doslova vyrostl projekt, který zásadním způsobem ovlivňuje teplotní výkyvy na tomto místě.

Bývalé hlavní město bylo na přelomu století svědkem populační exploze – v Karáčí za zhruba deset let vzrostla populace o více než 80 %. Městské silnice jsou někdy tak ucpané, že se lidé dostávají jenom z jedné části města do druhé celé hodiny.

Teplotní extrémy

V Pákistánu je horko. A není to pouze jeho polohou. Jedním z důvodů je efekt „tepelného ostrova“. Tento jev není omezen pouze na teplejší části světa, nýbrž je výsledkem toho, že budovy, silnice a terénní úpravy absorbují sluneční teplo a znovu ho uvolňují, často přes noc. Znamená to, že takto zastavěné městské oblasti se téměř neochlazují. A jde o větší problém, než je s tím spojené nepohodlí. V roce 2015 zaznamenalo Karáčí první oficiální vlnu extrémních veder. Odhaduje se, že během tohoto období zemřelo až 2 000 lidí, převážně v důsledku úpalu a dehydratace. Vedro postihlo i dobytek a zvířata v zoologických zahradách.

Městské lesy

Tato situace vedla pákistánského politika Shahzada Qureshiho k vytvoření prvního pákistánského městského lesa. Jak sám uvádí, jeho cílem je vyvinout udržitelné lesy k obnově degradovaného životního prostředí v Karáčí, a to prostředím vysazováním nových minilesů u hranic města.

Nové stromy jsou vysazovány tak, aby zastínily okolní silnice a budovy, snížily teplotu a zároveň zpomalily tok dešťové vody do kanalizačního systému. Tím se snižuje riziko místních záplav během období monzunových dešťů.

Městské lesy poskytují úplně novou možnost, která pomáhá bojovat proti globálním teplotám. A protože stále rostou, jedná se o udržitelné řešení, které je možné šířit i do ostatních oblastí potýkajících se s jevem tepelného ostrova.

Zdroj: Environment Journal

Návrh přišel po zvolení brazilského prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy, jehož cílem je bojovat proti dalšímu kácení lesů v Amazonii. Právě na území tří výše zmíněných států se nachází polovina všech deštných pralesů na světě. Státy nyní chtějí předložit společné řešení ohledně uhlíkové stopy, což je dlouhodobý sporný bod při jednáních o klimatu s Organizací spojených národů. K alianci by se výhledově mohly přidružit další země, jako je Peru a Kambodža.

„Dohoda by mohla být slibným krokem vpřed, kromě pralesů ale musíme chránit i původní obyvatele a místní komunity, které v nich žijí,“ uvedl Oscar Soria z neziskové organizace Avaaz, která patří k největším na světě a věnuje se klimatickým změnám, lidským právům nebo ochraně zvířat. Probíhající jednání jsou velkou nadějí, jelikož Brazílie, Demokratická republika Kongo a Indonésie patřily v roce 2021 mezi pět zemí s největším úbytkem deštných pralesů.

Zdroj: Radio Wave, The Guardian

Výzkumníci z University of Illinois Urbana-Champaign díky studii zjistili, že netopýři hrají zásadní roli při udržování růstu lesů tím, že pomáhají chránit mladé stromy před škůdci. Podle odborníků bychom bez netopýrů, kteří hmyz loví a drží jeho populaci pod kontrolou, těžce zabránili jeho šíření. Škůdci by tak nadělali třikrát až devětkrát větší škody.

Vědci provedli experiment, kdy postavili v lese pletivo, aby zamezili přístup netopýrům, kteří oblast hojně navštěvují. Ptáci se mohli do lokality dostat volně. Následně odborníci měřili na místě množství přítomného hmyzu. Analýza odhalila, že v místech, kam se nemohli netopýři dostat, ho bylo třikrát více.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a Ecology

Ve Francii letos v létě požáry zničily 72 000 hektarů lesa, tedy až šestkrát více plochy, než je průměr za posledních deset let. Macron ve svém projevu poděkoval mnoha stovkám hasičů, lesníků, zvolených zástupců a bezpečnostních činitelů, kteří se podíleli na boji s požáry, které letos v létě zničily tisíce hektarů lesa.

„Hrdinové, vítejte!“ píše se v příspěvku na oficiálním twitterovém účtu Elysejského paláce s Macronovým pátečním projevem. Macron ve něm mimo jiné odhalil svou novou strategii pro obnovu lesní plochy do roku 2030, jejímž cílem je posílit resortní a vzdušné zdroje. Mimo to přislíbil, že hasičské a záchranné služby v resortu získají roční rozpočet ve výši 150 milionů eur.

Zelená budoucnost

Francie navíc plánuje rozšířit svou flotilu obojživelných letadel. Prezident oznámil, že do roku 2027 vláda přispěje 250 miliony eury na nákup16 těchto letounů. V současné době jich vlastní 12.

Přestože prezident projekt obnovy lesa podporuje, zároveň zdůraznil, že kvůli klimatickým změnám mohou být následující léta podobná tomu letošnímu a teplotní výkyvy spojené s požáry již brzy mohou být standardem.

Zdroj: Euractiv

Podle aktuální inventarizace lesů je na území Krkonošského národního parku momentálně téměř 18 milionů stromů. Kůrovcovou kalamitu z minulých let se podařilo v Krkonoších zbrzdit natolik, že by už neměla představovat pro krkonošský lesní ekosystém větší riziko. Od roku 2010 navíc odborníci ve větší míře zaznamenávají pozitivní jev zmlazování lesů a posilování takzvaného spodního patra lesa.

Hospodaření v krkonošských lesích je založeno na přirozené obnově místo umělých výsadeb. Rozloha lesů na české straně Krkonoš je zhruba 37 tisíc hektarů. Jsou domovem více než 60 druhů dřevin, převažuje smrk ztepilý. „Naši předkové udělali z dnešního pohledu a se současným poznáním, jak les funguje, mnoho chyb. Mnohé se snažíme odstraňovat a věřím, že naši potomci budou shovívavě hodnotit vše, co dnes podnikáme, aby zdejší lesy byly zdravé a stabilní,“ uvedl ředitel Správy KRNAP Robin Böhnisch.

Zdroj: Správa KRNAP, Ekolist

Podle nové studie, kterou vedla University of Nebraska-Lincoln, by Brazílie mohla dokonce posílit zemědělství a zároveň chránit deštný prales. Podle výzkumníků může země pomocí pečlivě řízené strategie zintenzivnění produkce na stávající půdě do roku 2035 zvýšit svou roční produkci sóji o 36 procent a zároveň snížit emise skleníkových plynů o 58 procent. K chovu dobytka by sloužily menší pastviny, aby se uvolnilo více půdy pro pěstování sóji. Nebylo by tedy nutné kácet další lesy.

Tato strategie by mohla omezit odlesňování a snížit množství ekvivalentů oxidu uhličitého uvolňovaného do atmosféry. Tím by mohlo dojít ke zmírnění změn klimatu. „Tento přístup posiluje zemědělství a zároveň chrání křehké ekosystémy, které jsou důležité z hlediska zmírňování změn klimatu a zachování biologické rozmanitosti,“ uvedl hlavní autor studie Patricio Grassini, docent zemědělství a zahradnictví v Nebrasce. 

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a Nature Sustainability