Astronomové už dlouho objevují exoplanety, ale jejich měsíce zůstávají prakticky nepolapitelné. Právě exoměsíce přitom mohou být z hlediska života velmi slibné. Podle nové, zatím nerecenzované studie vědců z Evropské jižní observatoře je hlavním problémem nedostatečná citlivost současných přístrojů.

Tým vedený Thomasem Winterhalderem proto navrhuje vybudování kilometrového interferometru. Takový systém by mohl odhalit měsíce přibližně o velikosti Země až do vzdálenosti kolem 200 parseků (asi 650 světelných let). U velkých plynných planet by přitom takto velké měsíce nemusely být nijak výjimečné.

Dosavadní metody hledání mají své limity. Tranzitní metoda, která sleduje pokles jasnosti hvězdy při přechodu planety, funguje dobře u planet, ale u měsíců naráží na problém přesného geometrického uspořádání. Navíc je nejúčinnější u objektů blízko hvězdy, kde však planety obtížně udrží své měsíce kvůli omezené velikosti Hillovy sféry.

Jako vhodnější řešení se nabízí astrometrie, tedy sledování jemného „kolébání“ planety způsobeného gravitací měsíce. Tento přístup je výhodný zejména pro planety vzdálenější od hvězdy, které mají větší prostor pro stabilní měsíční systémy. Současná technika ale není dostatečně přesná – potřebné rozlišení by muselo být přibližně padesátkrát lepší.

Toho lze dosáhnout pouze výrazným zvětšením interferometru, konkrétně prodloužením vzdálenosti mezi jeho zrcadly na několik kilometrů. Navrhovaný systém by mohl spolupracovat s připravovaným dalekohledem ELT, který by pořizoval snímky exoplanet, zatímco interferometr by sledoval jejich pohyb. Takový přístup by mohl zvýšit šanci na objev větších, potenciálně obyvatelných exoměsíců, i když menší objekty podobné Europě či Enceladu zatím zůstávají mimo náš dosah.

Astronomové zaznamenali okamžik, kdy záblesk v okolí supermasivní černé díry vyvolal mohutný ultrarychlý výtrysk (tzv. ultrafast outflow). Tento proud hmoty se pohyboval rychlostí přibližně 19 % rychlosti světla, tedy asi 57 000 km/s. Přestože nejde o absolutně nejrychlejší podobný jev, výjimečný je tím, že byl poprvé detailně zachycen jeho samotný vznik i bezprostřední vývoj.

Tým vedený Liyi Gu z nizozemského institutu SRON sledoval tento jev během deseti dní v červenci 2024. Využil k tomu evropskou rentgenovou observatoř XMM-Newton a japonský teleskop XRISM. Výtrysk pochází z centra galaxie NGC 3783 vzdálené asi 130 milionů světelných let, která je k Zemi natočena tak, že nabízí dobrý pohled do svého aktivního jádra.

V nitru galaxie se nachází supermasivní černá díra o hmotnosti přibližně 28 milionů Sluncí. Přestože nepatří k největším známým, intenzivně pohlcuje okolní hmotu a její okolí silně září v rentgenovém spektru. Vědci se domnívají, že vznik výtrysku v tomto případě nesouvisel primárně se zářením, ale spíše s náhlou změnou v silném magnetickém poli v okolí černé díry – podobně jako u slunečních erupcí, ovšem v nesrovnatelně větším měřítku.

Prstencová mlhovina (Messier 57) v souhvězdí Lyry patří mezi nejznámější pozůstatky po hvězdě podobné Slunci. Nachází se přibližně 2 000 až 2 300 světelných let od Země a díky svému natočení k nám vytváří charakteristický prstencový vzhled. V jejím středu leží bílý trpaslík – chladnoucí jádro hvězdy, která dříve prošla fází červeného obra.

Tým evropských astronomů vedený Rogerem Wessonem z Univerzity v Cardiffu a University College London nyní v této mlhovině identifikoval zvláštní pás tvořený vysokou koncentrací železa. Tento útvar je mimořádně rozměrný – jeho délka odpovídá zhruba pětisetnásobku vzdálenosti mezi Sluncem a Plutem. Množství železa v něm přitom dosahuje hmotnosti srovnatelné s planetou Mars.

Objev byl umožněn díky přístroji WEAVE pracujícímu na teleskopu Williama Herschela na Kanárských ostrovech. Tento systém využívá stovky optických vláken, která umožňují současně sbírat spektra z mnoha částí rozsáhlého objektu. Díky tomu mohli vědci analyzovat strukturu celé mlhoviny s dosud nedostupnou přesností. Výsledky výzkumu byly publikovány v odborném časopise MNRAS.

Původ železného pásu zatím není jednoznačně vysvětlen. Podle vědců připadá v úvahu, že jde o neobvyklý produkt výtrysků hmoty během zániku hvězdy. Ještě zajímavější hypotéza ale naznačuje, že by mohlo jít o pozůstatky kamenné planety, kterou její hvězda během své expanze zničila. Další pozorování by měla pomoci tuto záhadu objasnit.

Mezinárodní tým astronomů vedený vědcem Tomem Bakxem ze švédské Chalmersovy technické univerzity identifikoval dosud neznámý typ hvězdné porodnice. Objev souvisí s galaxií označenou Y1, která se nachází přes 13 miliard světelných let daleko od Země. Pozorujeme ji tedy v době, kdy byl vesmír ještě velmi mladý.

K detailnímu výzkumu odborníci využili pozorování soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama, která jsou velice přesná. Díky tomu zjistili, že záření prachu galaxie Y1 má teplotu přibližně 90 kelvinů, tedy asi −180 °C. Přestože se tato hodnota může zdát extrémně nízká, ve srovnání s jinými podobně vzdálenými galaxiemi jde o pravý opak.

Právě tato teplota podle astronomů naznačuje mimořádně intenzivní období vzniku nových hvězd v době, kterou díky výzkumu nyní pozorujeme. Výsledky výzkumu byly publikovány v odborném časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

K objevu přispěl vesmírný teleskop Jamese Webba, který zkoumal vzdálenou galaxii GS 3073. V jejím chemickém složení vědci našli neobvyklý přebytek dusíku, který běžné hvězdy neumějí vysvětlit. Výsledky tak poprvé naznačují, že v prvních stovkách milionů let existence vesmíru opravdu vznikaly extrémně hmotné hvězdy, které žily jen velmi krátce, ale zanechaly po sobě jasnou stopu.

Nová studie přináší cenný pohled do období, kdy se vesmír teprve rozsvěcel prvními hvězdami. Podle odborníků mohly právě tyto hvězdné kolosy urychlit vznik prvních galaxií i černých děr a sehrát mnohem důležitější roli, než se dosud myslelo. Normální hvězdy nemohou totiž vytvořit tak těžké černé díry. Tato záhada přiměla vědce hledat dramatičtější příběh o jejich původu. Další pozorování by navíc mohla ukázat, že podobných stop je ve vesmíru mnohem víc, a otevřít tak další fascinující kapitolu poznávání kosmu.

Astronomové oznámili objev exoplanety GJ 251 c, superzemě obíhající červeného trpaslíka jen 18 světelných let od Země. Planeta je asi čtyřikrát hmotnější než ta naše a pravděpodobně je také terestrická (kamenná), tedy podobná té naší. Studie byla zveřejněna v Astronomical Journal.

Planetu se podařilo odhalit díky dvacetiletým měřením radiální rychlosti, tedy jemných změn ve světle hvězdy způsobených gravitací obíhajících planet. Pokročilé spektrografy umožnily odfiltrovat šum a potvrdit přítomnost GJ 251 c. Exoplaneta se nachází v obyvatelné zóně, kde by při vhodné atmosféře mohla existovat kapalná voda. V systému je i další superzemě, GJ 251 b, ta však obíhá příliš blízko hvězdy.

Hledání planet u GJ 251 bylo složité – první signály z roku 2019 byly nakonec přičteny aktivitě hvězdy. Až pozdější potvrzení planety GJ 251 b vedlo k objevu GJ 251 c. Její hlavní výhodou je blízkost: osmnáct světelných let je pro astronomii téměř „za rohem“.

Přímé fotografování takto vzdálených světů zatím zůstává velmi náročné, protože hvězdy jsou mnohem jasnější než jejich planety. Nové technologie však slibují posun. NASA chystá teleskop Nancy Grace Romanové a vznikají i obří pozemní dalekohledy, jako ELT, TMT či GMT, které by mohly přinést výrazně detailnější pohled na potenciálně obyvatelné světy.

Astronomové dnes pracují s několika teoriemi. Jedna z nich mluví o konjunkci planet, tedy jejich těsném přiblížení na obloze, které mohlo tehdejším pozorovatelům připadat výjimečné a významné. Jiní odborníci zmiňují možnost komety nebo výbuchu vzdálené hvězdy, takzvané novy či supernovy. Prosincová obloha, na níž nyní září výrazné planety, tak nabízí malý návrat do doby, kdy lidé hledali ve hvězdách odpovědi i znamení.

Podobné úkazy jsou připomínkou toho, že obloha nad námi se po tisíce let mění jen pomalu, zatímco lidská představivost zůstává stejně živá. Stačí zvednout hlavu, zpomalit a nechat se unést pohledem do tmy, která je plná světel a příběhů. Prosinec je k tomu ideálním časem. Noc je dlouhá a hvězdy mají prostor znovu probudit v nás zvědavost i vznést otázky o našem místě ve vesmíru.

Simulace, pojmenovaná Flagship 2 není přesnou kopií skutečného vesmíru, ale virtuálním modelem, který reflektuje fyzikální zákony a statistické vlastnosti kosmu. Astronomové do ní zahrnuli šestnáct miliard shluků temné hmoty, které tvoří gravitační „studny“, v nichž se soustředí hmota a vznikají galaxie. Každá z 3,4 miliardy galaxií je detailně definována více než čtyřmi sty parametry, což umožňuje studium jejich struktury a vývoje.

Za projektem stojí osm evropských institucí v rámci konsorcia Euclid, vedených Institutem kosmických věd a Port d’Informació Científica v Barceloně. Data pro simulaci pocházejí z dalekohledu Euclid, který od svého spuštění v roce 2023 sbírá obrovské množství informací o velmi vzdálených objektech. Cílem je postupně sjednotit všechny výsledky do konečné komplexní mapy vesmíru.

Tento virtuální vesmír je volně dostupný vědcům i veřejnosti a představuje významný nástroj pro studium temné hmoty, formování galaxií a dalších procesů, které nelze přímo pozorovat. Simulace ukazuje, jak moderní technologie umožňují odhalovat skryté aspekty kosmu a přibližovat se k pochopení jeho základní struktury.

Polární záře na Zemi vzniká, když proud nabitých částic ze Slunce, tzv. sluneční vítr, narazí na atmosféru a je veden magnetickým polem planety k jejím pólům. Mars je ale jiný. Nemá celoplanetární magnetické pole a jeho atmosféra je řidší. To znamená, že solární částice dopadají globálně na noční polovinu planety a záře se může objevit prakticky kdekoli na Marsu jako jemný, rozptýlený zelený závoj.

Klíčovým zjištěním, které vedlo k úspěchu, byla výkonná analýza dat ze sond MAVEN a Mars Express, jež dokázaly zpětně identifikovat, jak rychlé a silné musí být sluneční bouře, tzv. CME (coronal mass ejection), aby vyvolaly viditelnou auroru. Vědci pak přizpůsobili nastavení kamery na roveru Perseverance a po několika neúspěšných pokusech skutečně zachytili dvě polární záře. První focení proběhlo 18. března 2024.

Tato schopnost předpovědět polární záři na Marsu má nejen estetický či vědecký význam. Pro budoucí astronauty může znamenat důležité varování — ty samé sluneční částice, které způsobují tento hypnotický úkaz, mohou být pro člověka nebezpečné. Předpověď by mohla znamenat, že astronauti včas vyhledají úkryt před radiací.

Exoplaneta K2-18b, nacházející se 124 světelných let od nás, je přibližně 2,6krát větší než Země a obíhá kolem chladné červené trpasličí hvězdy. Právě na ní byly nově zaznamenané látky dimethylsulfid (DMS) a dimethyldisulfid (DMDS), které jsou na naší planetě produkovány především mořským fytoplanktonem a některými bakteriemi. Jejich přítomnost ve vysokých koncentracích v atmosféře K2-18b proto vyvolává otázku: může tamní prostředí podporovat život?

Tento objev navazuje na předchozí pozorování téže planety, kdy byly identifikovány další sloučeniny spojované s možnou existencí života. Aktuální nález, o kterém informovali například The Astrophysical Journal Letters, je ale podle výzkumného týmu pod vedením profesora Nikku Madhusudhana mnohem přesvědčivější. Analýzy naznačují, že koncentrace těchto molekul je až tisíckrát vyšší než na Zemi — což, pokud nejde o jiný než biologický původ, může značit velmi aktivní biosféru.

Přesto vědci zůstávají zdrženliví. Statistická jistota současných měření činí 99,7 %, nicméně pro plnohodnotné vědecké potvrzení by byla třeba přesnost na úrovni 99,99999 %. Té by mohl výzkumný tým dosáhnout během příštích několika let. Zároveň zvažují i nebiologické scénáře vzniku těchto plynů — například vlivem geologických nebo atmosférických procesů.

Otázkou zůstává také samotné složení planety. Zatímco některé modely naznačují existenci hlubokého oceánu s kapalnou vodou, jiné předpokládají, že by K2-18b mohla být plynným obrem bez pevného povrchu nebo dokonce světem s oceánem roztavené horniny. Tyto varianty by samozřejmě výrazně ovlivnily možnost existence života.

Nově objevená kometa už proletěla bodem přísluní a na obloze nebude viditelná očima ani středně velkými dalekohledy. Její objev ale nebyl náhodný. Vědec k němu dospěl díky systematickému prohledávání oblohy přístroji Observatoře Pierra Augera v Argentině, které Mašek ovládal na dálku z Česka. Dnes je už běžné, že si vědci na dálku stáhnou pořízené snímky, a pak je v domácím prostředí vyhodnocují.

Kometu objevil na sérii snímků pořízených v průběhu vánoční noci z 24. na 25. prosince. Pro Maška to tak byl s nadsázkou vánoční dárek. „Kometu jsem identifikoval na snímcích mezi hvězdami, ale absolutně jsem si nebyl jist, zda jde o artefakt, nebo o reálné těleso. Tak jsem ho zkusil dohledat další noc. A na snímcích jsem ho opět našel,“ popsal Mašek svůj objev. Během následujících dní z Austrálie a Chile poslali svá pozorování další pozorovatelé, kteří potvrdili existenci tělesa.

Jedná se o historický objev, neboť je to pouze druhá kometa objevená českým astronomem od rozdělení Československa. Ta předchozí byla objevena 23. října 2000 na observatoři Kleť. Za posledních téměř 50 let se jedná o šestou kometu objevenou českými, nebo československými astronomy.

Kuřák snímek nazvaný Geminid Meteors over a Snowy Forest (Geminidy nad zasněženým lesem) pořídil v noci z pátku na sobotu u jihopolského města Szklarska Poremba na severním úbočí Krkonoš. Nad Českem byla v tu dobu inverzní oblačnost. Na fotografii je vidět více než dvě desítky meteorů, které zdánlivě vylétávají ze souhvězdí Blíženců ve středu snímku. Celou oblohu přitom osvětluje jasný Měsíc téměř v úplňku, píše se v oficiálním popisku fotografie na stránce NASA.

„Když jsem snímek odesílal, nedokázal jsem si představit, že bych se tam mohl objevit,“ uvedl Kuřák na adresu databáze, která zveřejňuje jednu fotografii denně a do níž každý den zasílají vlastní snímky tisíce lidí z celého světa.

Díky nedávným pozorováním dalekohledu ALMA se astronomům dostalo detailních snímků povrchu hvězdy R Doradus. Mohli tak pozorovat pohyb bublin plynu, který vydává energie z jaderné fúze. Horké bubliny plynu se ochlazují a klesají, vypadá to podobně jako v lávové lampě. Říká se tomu konvekce a zatím nebyla pozorována u jiné hvězdy, než je naše Slunce.

Jak zmiňuje vědecký server Nature, R Doradus je ale asi 300 až 350x větší než Slunce, přičemž hmotnost mají ale stejnou. Označuje se za červeného obra – je to velká, chladná a bouřlivá hvězda, podobně na tom bude jednou i Slunce.

Na shluk hvězd nazvaný JADES-GS-z14-0 zaměřili astronomové svoji pozornost z toho důvodu, že jako „datum“ jeho zrodu byla určena doba jen 290 milionů let po velkém třesku. Jestliže je vesmír starý 13,8 miliardy let, značí to, že pozorujeme galaxii v časovém období, kdy byl kosmos na pouhých dvou procentech svého současného stáří. Zároveň to znamená, že světlo, které JWST viděl z této prastaré galaxie, putovalo na své cestě k nám 13,5 miliardy let. Astronomové tvrdí, že nejzajímavějším aspektem nejnovějšího pozorování není ani tak ona velká vzdálenost, ale spíše velikost a jasnost objektu JADES-GS-z14-0. Vědci se domnívají, že světlo produkují mladé hvězdy daného systému. „Tolik světla od hvězd naznačuje, že galaxie je mnohasetmilionkrát hmotnější než naše Slunce. To vyvolává otázku: jak může příroda vytvořit tak jasnou, masivní a velkou galaxii za méně než 300 milionů let?“ poznamenali k tomu astronomové pracující s Webbovým teleskopem Stefano Carniani a Kevin Hainline.

Teleskop k objevu použil své obrovské primární zrcadlo o šířce 6,5 m a citlivé infračervené přístroje, např. aparát NIRCam. Pomocí spektrografu NIRSpec navíc výzkumníci získali spektrum rekordní galaxie pozorované 290 milionů let po velkém třesku. Kombinace extrémní jasnosti a skutečnosti, že danou vysokou svítivost způsobují mladé hvězdy, činí z JADES-GS-z14-0 nejpozoruhodnější dosud nalezený důkaz rychlého formování velkých hmotných galaxií v raném vesmíru.

Pro porovnání, planeta Venuše odráží svými oblaky až 75 % slunečního záření, Země jen 30 %. Exoplaneta LTT9779b, kterou objevil už v roce 2020 evropský vesmírný dalekohled CHEOPS, tak silně odráží přicházející záření díky hustým mračnům plným kovů, zvláště titanu a skla. Což je samo o sobě pro vědce zarážející, jelikož její mateřská hvězda ji žhaví až 2 000 °C. Za normálních okolností by se v takovém žáru žádná mračna neměla tvořit.

Zajímavé také je, že většina exoplanet, které oběhnou svoji mateřskou hvězdu za méně než den (exoplaneta LTT9779b dokonce za 19 hodin), mají úplně jiné složení. Buď to bývají plynní obři velikosti Jupiteru nebo naopak velmi malé kamenné planetky. Tato exoplaneta má velikost asi jako naše Slunce a podle všeho má atmosféru. Obecně jde ale o velmi nehostinné místo, těžká kovová mračna a spalující žár, přesto astronomy její zvláštní chování uhranulo.

Astronomové z Ameriky nejprve zaznamenali, že dříve klidná černá díra, která se nachází ve středu galaxie vzdálené asi 800 milionů světelných let, náhle vzplanula. Po dobu přibližně čtyř měsíců jednou za 8,5 dne vypouštěla chuchvalce plynu, než se opět ustálila do normálního, klidného stavu. Jde o dosud nezaznamenané chování. Když jev pak podrobněji zkoumali, zjistili, že „škytání“ způsobuje menší černá díra, která opakovaně proráží plynný disk větší černé díry. K zjištění je dovedli čeští vědci.

Čeští astrofyzici nezávisle na pozorování přišli s modelem, ve kterém centrální supermasivní černou díru galaxie obíhá druhá, menší. „Tato menší černá díra se pohybuje na dráze skloněné pod určitým úhlem vůči akrečnímu disku svého většího společníka, opakovaně jím prochází a narušuje ho,“ popsala Petra Suková z Akademie věd ČR.

Kometa 12P/Pons-Brooks se do blízkosti slunce vrátila po 70 letech. Do poloviny dubna ji bylo možné pozorovat malými dalekohledy na tmavé obloze daleko od měst a amatérsky fotografovat. Kometa je známá svými častými zjasněními, které způsobují výbuchy v jejím tělese. Po obloze projde souhvězdími Andromedy, Ryb a Berana. Právě kometa a galaxie v Andromedě jsou na snímku z louky nedaleko Revúce na Slovensku zachycené. V době snímání byly oba objekty nízko nad severozápadním obzorem.

Astronomický snímek dne NASA vyhlašuje od roku 1995. Je jedním z nejuznávanějších ocenění svého typu po celém světě. Horálkův snímek je dosud 65. fotografií českého autora, kterou NASA ocenila.

Uran a Neptun, ledoví obři sluneční soustavy, sestávají především z husté tekutiny z ledových materiálů, jako je voda, metan a čpavek, nad malým skalnatým jádrem. Nedávné snímky napravily mylné představy o jejich vzhledu a ukázaly, že obě planety jsou si barevně podobnější, než se dříve myslelo. Tým vedený doktorem Scottem S. Sheppardem z Carnegie Institution for Science rovněž identifikoval další nebeská tělesa obíhající tyto dvě nejvzdálenější planety sluneční soustavy, vzdálené více než 30 milionů mil. „Tři nově objevené měsíce patří mezi nejslabší, které kdy byly zaznamenány kolem těchto dvou ledových obřích planet pomocí pozemských dalekohledů,“ řekl Sheppard. Odhalit tak slabé objekty vyžadovalo speciální zpracování obrazu.

Uranský měsíc, dočasně pojmenovaný S/2023 U1, čeká na trvalé jméno, které bude v souladu s tradicí pojmenovávat měsíce Uranu podle postav ze Shakespearových děl.

Jasnější ze dvou nových neptunských měsíců, prozatímně pojmenovaný S/2002 N5 a objevený pomocí stejného dalekohledu, měří v průměru asi 14 mil a oběžnou dráhu dokončí za téměř devět let. 

Druhý, slabší měsíc s názvem S/2021 N1, objevený teleskopem Subaru na Havaji, má průměr přibližně 8,5 mil a oběžnou dobu téměř 27 let. Tyto měsíce budou nakonec pojmenovány po jedné z 50 nereidských mořských bohyní z řecké mytologie, jak velí tradice pojmenování neptunských měsíců.

Objev svědčí o tom, že na Marsu byl v minulosti pravděpodobně dostatek vody. Ta zmizela, avšak hluboko v marsovské půdě by mohly být obrovské masy ledu. V tekutém skupenství by tato ledová masa mohla naplnit celé Rudé moře nebo pokrýt Mars vodní vrstvou o hloubce 1,5 až 2,7 metru.

Možné masivní ledové usazeniny v blízkosti rovníku by musely vzniknout v rané klimatické epoše, při současném klimatu na Marsu by to nebylo možné. Skrytý led by mohl mít význam pro budoucí mise na Mars. Potřebovaly by totiž vodu a musí přistát právě v blízkosti rovníku, daleko od ledových polárních čepiček nebo ledovců.

Tento průlom nabízí bezprecedentní pohled do naší galaxie a odhaluje nové prvky, které jsme nikdy předtím neviděli. Objev přiměl astronomy k prozkoumání nových aspektů formování hvězd. Samuel Crowe, hlavní výzkumník a člen pozorovacího týmu z University of Virginia, zdůraznil jedinečnost tohoto objevu. „Nikdy nebyla k dispozici data o této oblasti s takovou úrovní rozlišení a citlivostí, jaké dosahuje Webb,“ řekl Crowe. „Webb odhaluje neuvěřitelné množství detailů, což nám umožňuje studovat formování hvězd v tomto druhu prostředí způsobem, který dříve nebyl možný,“ doplnil.

Byly zpozorovány protohvězdy, mladé hvězdy v procesu formování. Snímek ukazuje kupu těchto protohvězd, jejichž počet se odhaduje na asi 500 000, zářících uprostřed tmavého infračerveného mraku. Pozoruhodné je, že ve středu kupy je masivní protohvězda o hmotnosti více než 30násobku hmotnosti našeho Slunce. Hustota okolního mraku je tak velká, že blokuje světlo z hvězd za ním. Výsledkem je, že oblast vypadá méně přeplněná, než ve skutečnosti je. Přítomnost menších infračervených tmavých mraků naznačuje oblasti, kde se formují budoucí hvězdy.