Vědci naučili telata chodit na záchod. Cílem je snížení emisí skleníkových plynů

Kravská moč obsahuje dusík, který se v půdě rozkládá na dusičnany a oxid dusný. Obě tyto sloučeniny mají negativní dopad na přírodní prostředí a atmosféru, čemuž se vědci snaží zabránit prostřednictvím zachytávání kravské moči a jejího řízeného rozkladu.

Chov skotu má na přírodní prostředí dopad, který si mnoho z nás neuvědomuje. Dusičnany, které vznikají v půdě, kam se krávy vyměšují, se dostávají do vodních zdrojů, řek a jezer, ve kterých podporují růst řas a sinic. Oxid dusný, jenž je dalším produktem rozkladu kravské moči, je 300krát silnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Průměrná kráva vyloučí denně desítky litrů moči a v kombinaci s exkrementy vzniká amoniak, který znečišťuje ovzduší a je agresivním skleníkovým plynem.

Vědci vycházeli z toho, že jde o inteligentní zvířata, která se dokážou učit. „Krávy močí více, když se ráno probudí, což ukazuje, že jsou schopné zadržet močení. V jejich neurofyziologii není nic, co by je radikálně odlišovalo od zvířat, jako jsou koně, opice a kočky, které vykazují schopnost užívat latrínu,“ vysvětluje jeden z autorů studie Lindsay Matthews pohnutky, proč je trénovat, aby se vyprazdňovaly jen na určitém místě a jejich výměšky se tak mohly zachytit a zpracovat.

Prostřednictvím trestu a odměny se výzkumnému týmu z Výzkumného ústavu pro biologii hospodářských zvířat v Dummerstorfu, Univerzity Auckland a německého Federálního výzkumného ústavu zdraví zvířat povedlo za dvou týdnů naučit 11 ze 16 telat používat toaletu. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil časopis Current Biology.

„Pokud by se nám povedlo zachytit mezi deseti a dvaceti procenty kravské moči, stačilo by to k tomu, aby se viditelně snížily emise skleníkových plynů a dusičnanů v půdě,“ objasňuje přínos výzkumu spoluautor studie Douglas Elliffe. Dalším cílem vědců je získávání živin jako jsou dusík a fosfor přímo z kravské moči. Největším oříškem však bude natrénovat krávy ve velkém. Na světě je jich totiž chována asi miliarda.

Zdroje: Univerzita Auckland, Výzkumný ústavu pro biologii hospodářských zvířat