Sedm zlatých retrívrů mu vrací chuť do života s Parkinsonem

Když Jeffreyovi Weissovi začaly před sedmi lety mizet body z bowlingového průměru, ještě netušil, že jde o první příznak Parkinsonovy nemoci. Profesor na Texas Chiropractic College v Houstonu si všiml, že hůř chodí a že se nějak vzdaluje i svým studentům. „Začalo to nepatrným třesem, který postupně přešel v časté chvění, problémy s koordinací a obtížnou chůzi. Táhl jsem za sebou pravou nohu i pravou ruku,“ popisuje. Informoval o tom server Upworthy.

Cesta k diagnóze nebyla rychlá. Neurolog ho podle jeho slov „protáhl mlýnem“ – několik magnetických rezonancí, vyšetření nervového vedení i lumbální punkce, a stále bez odpovědi. Teprve druhý lékař určil, že jde o Parkinsona. První léčba ale nezabírala a Weiss přiznává, že ho to psychicky položilo. „Prošel jsem si klasickými fázemi smutku, popíráním i vztekem, pořád jsem si opakoval: Proč zrovna já?“ vzpomíná.

Zlom přišel s lékem CREXONT a pravidelnou fyzioterapií. Spolu s tím se rozhodl změnit i to, jak na nemoc nahlíží. „U každé velké překážky se musíte naučit přizpůsobit, nastavit si rozumná očekávání a žít dál,“ říká.

Velkou roli v tom hrají psi. Se svou ženou Yvonne, se kterou je 38 let, přijal za poslední rok do domu hned sedm zlatých retrívrů. Páru dlouho dělali společnost dva pejsci, kříženec zlatého retrívra Molly a australská ovčačka Chloe, kteří se oba dožili čtrnácti let. „Když se nám zahojila srdce, začali jsme s Yvonne pěstounsky pečovat o zlaté retrívry přes organizaci Golden Beginnings Golden Retriever Rescue tady v Houstonu,“ vypráví Weiss.

Psy popisuje s láskou. „Jsou to milí, mazliví popleti, kteří váží od třiceti do víc než čtyřiceti kilo, a přesto se z nich snaží být klínoví pejsci,“ směje se. Péče o ně mu vrátila pocit, že je potřebný. „Rozesmějí mě, i když se mi smát nechce, a dávají mi pocit, že na mně záleží. Vědomí, že chtějí jen milovat a být milováni, mi dává smysl,“ dodává.

Weiss doufá, že jeho zkušenost pomůže i dalším lidem, kteří se s Parkinsonem nebo jinou těžkostí perou. „Parkinsona bych si nikdy nevybral, ale jako u každé překážky záleží hlavně na tom, jak se k ní postavíte,“ uzavírá. „Moje touha žít, milovat a být s lidmi mě drží při zemi. Díky ní se cítím nejvíc sám sebou: učitel, hráč bowlingu, otec, dědeček a manžel.“