„Nejvíce mě potěší, když si děti naše pravidla vezmou k srdci,“ říká Markéta Fišarová, předsedkyně pražské neziskové organizace Lačhe Čhave

Klientela pražské neziskové organizace Lačhe Čhave je velmi rozmanitá. Její služby využívají lidé odlišných národností, kultur a náboženství. Od skotačících dětí, přes dorůstající mládež až po rodiče zrovna řešící nějakou tíživou životní situaci. Člověka hned napadne několik otázek. Jak si vzájemně rozumí taková skupina dětí, ve které se mísí různé národnosti, tradice nebo přesvědčení? A jak to zvládají jednotliví pracovníci? Odpověď je prostá. Velmi dobře. Chce to mít jen několik jednoduchých pravidel, respektovat specifika jednotlivých skupin, chuť pomoci druhým a radost z vlastní práce a úspěchů ostatních. Pak se všechny předchozí obavy rozplynou jako pára nad hrncem, jehož pokličku jsme právě nadzvedli. Pokud vás zajímá, co všechno se v hrnci zvaném Lačhe Čhave nachází, přečtěte si rozhovor s předsedkyní sdružení Markétou Fišarovou.

Můžete představit Vaši neziskovou organizaci? Říci, čím se zabývá, jaké je její poslání?
Naše nezisková organizace se jmenuje Lačhe Čhave, což v romském jazyce ve volném překladu znamená dobré děti. Hlavním předmětem naší činnosti je podpora ochrany lidských práv a tohle to poslání naplňujeme od roku 1997. Pracujeme s dětmi ve věku 6-15 let a s rodinami ze sociálně slabého prostředí. Organizace vznikla na podporu romské komunity v městské části Prahy 4 Nusle, Michle, kde jsme působili do roku 2009.
Od roku 2010 se naše organizace přestěhovala do městské části Praha – Libuš, čímž došlo i k proměně cílové skupiny. V současné době pracujeme převážně s dětmi cizinci, zejména vietnamského původu. Je to dáno lokalitou městské části, ve které se nachází kulturní a obchodní areál SAPA, o němž se mluví jako o „malé Hanoji v Praze“. Z tohoto důvodu je Libuš specifická vyšším množstvím Vietnamců, Ukrajinců a dalších cizinců v ulicích, MHD, ale i blízké bytové zástavbě. Naše organizace organizuje vzdělávací semináře, kulturní i volnočasové akce pro širokou veřejnost a hlavně poskytuje dvě sociální služby. A to Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Rozhledna a Sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi Domino.

Služby tedy nyní využívají pouze cizinci nebo jsou dveře otevřeny všem?
Dveře se snažíme otevírat všem, kteří splňují vstupní podmínky a dokáží respektovat naše základní pravidla. S tím ale problém nikdy nebyl. V Rozhledně je hlavní podmínkou věk a to 6-15 let pro děti, co chtějí navštěvovat klub nebo maximálně 26 let pro individuální poradenství. V Dominu je podmínkou péče o dítě do 26 let nebo těhotenství. Všechny služby samozřejmě poskytujeme zdarma.

Můžete nám obě služby trochu více přiblížit?
Podstatou sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi je pomoc rodinám při řešení různých situací. Rodiny se na nás obrátí s nějakým problémem a my se jim s daným problémem snažíme pomoci. Obvykle je navštěvujeme přímo u nich doma. Pomáháme jim např. s tím, jak řešit tíživou finanční situaci, co mohou dělat při problematickém chování dětí, jak sladit rodinný život v případě dlouhodobého onemocnění někoho v rodině, jak co nejjednodušeji zařídit stěhování do azylového domu a s ním spojený přestup dítěte do jiné školy nebo jaký je postup při určování otcovství. Situací je spousta.
Druhou naší službou je klub Rozhledna, což je nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Klub bývá otevřen v odpoledních hodinách. Může ho navštívit kdokoliv ve věku 6-15 let a vybrat si některou z nabízených možností trávení času. Většinou zde děti hrají hry, malují, učí se hrát na hudební nástroje nebo něco vytváří. My si s nimi povídáme o tom, co je trápí i zajímá, pomáháme jim s doučováním, snažíme se rozvíjet jejich skryté talenty a především celý provoz klubu uzpůsobit tak, aby na děti působil preventivně, chránil je před rizikovým chováním, a současně aby to děti bavilo.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak mimo tyto služby poskytujeme ještě volnočasové aktivity, které jsou tzv. nadstavbovou službou. Jedná o pravidelné akce jako je pohádkový les, výlety s určitou tematikou, krátkodobé tábory, ale také jednorázové aktivity, jako jsou různé sportovní odpoledne, přednášky a turnaje ve stolních hrách. Volnočasové aktivity nejsou hlavním předmětem naší činnosti, ale je to nejčastěji ten první kontakt, kde s dítětem přijdeme do styku. Jsou jakýmsi mostem mezi naší cílovou skupinou a nabízenými službami.

Existuje nějaká volnočasová aktivita, která má u dětí největší úspěch, je nejoblíbenější?
Velký úspěch má Geocaching, což je, velmi zkráceně řečeno, hledání pokladů za pomocí GPS navigace. Místa pokladů jsou vybírána na zajímavých místech, takže si během hry děti osvojí i důležité informace, které se s daným místem pojí. Mohou to být historické události, pověsti nebo významné osobnosti.
Další aktivitou, která je oblíbena nejen u dětí, ale i jejich rodičů, je Pohádkový les. Tato akce se koná dvakrát nebo třikrát do roka. Na pohádkovém lese každoročně spolupracujeme s kulturním centrem Prahy 12 a je to akce, která má velký úspěch. Děti, ty menší v doprovodu svých rodičů, se v lese pohybují po vyznačené trase, potkávají různé pohádkové postavy a plní u nich úkoly. Splnění úkolů je samozřejmě spojeno s drobnými odměnami.

Je práce s takto různorodou skupinou dětí z Vašeho pohledu náročnější?
Neřekla bych, že je náročnější. Přirovnala bych to k jakékoliv práci s dětmi. Rozhodně nemohu říct, že by ve skupině dětí, ve které jsou např. Ukrajinci, Češi, Vietnamci docházelo častěji ke konfliktům, nebo že by neshody byly nějak cíleny. Tím myslím z důvodu odlišnosti kultur, náboženství apod. Děti jsou na podobné prostředí zvyklé ze školy a považují za zcela normální, že je jejich spolužákem někdo, kdo má např. vietnamské rodiče. Stejně jako v každé jiné skupině dětí samozřejmě v kolektivu k nedorozuměním dochází. Většinou se jedná o konflikty v prosazování se, když někdo neumí přijmout, že vyhrál někdo jiný nebo o mezigenerační problémy, kdy si např. mladší dítě usmyslí, že si právě teď chce půjčit nějakou věc, kterou si před chvílí půjčil někdo starší. Starší mu vysvětluje, proč ji hned mít nemůže a mladší si stojí za svým, že ji chce hned. Takové situace se ale rychle vyřeší. Mj. proto, že děti vedeme k tomu, aby se vždy snažily vzájemně dohodnout a usmířit. Máme určitá pravidla, která fungují, a co je skvělé, děti je uplatňují i ve svém volném čase.

Můžete nám některá z pravidel prozradit?
Základní pravidlo zní: Respektuj a buď respektován, tedy chovat se tak, abych nikoho neponižoval, nikomu nenadával a uměl se o vybavení a program podělit s ostatními. Od toho se odvíjí vše ostatní. Pak máme samozřejmě taková ta obvyklá pravidla, že si děti mohou věci půjčovat jen s vědomím někoho z nás nebo že bez našeho vědomí nesmí používat elektrické zařízení. A mezi pravidla, která si děti osvojily a používají je, patří řešení neshod formou dialogu, skupinové řešení daného problému nebo omluva ostatním, pokud se někdo chová nevhodně. Vždy se s nimi snažíme na všem dohodnout a vedeme i je k tomu, aby byly schopny dohodnout se, jakým způsobem danou situaci vyřeší.

Co Vás na té práci nejvíce baví?
Nejvíc mě baví si s dětmi povídat. Baví mě s nimi filozofovat o tom, co by dělaly, kdyby byly prezidentem nebo jaké video by zakázaly na internetu. Jaké by to bylo, kdyby všichni na zemi hovořili jedním jazykem a tak. Baví mě v dětech provokovat fantazii, protože na rozdíl od většiny dospělých jsou v tomto takové víc otevřené. Dokáží se do toho světa fantazie hodně ponořit a spousta jejich nápadů je zajímavým tématem a i pro mě. A baví to i děti.
Hodně mě také baví se s dětmi věnovat muzice. Učím je na kytaru, zpíváme spolu různé písničky nebo hledáme na Youtube nějaké písničky, na které se pokoušíme skládat texty.
A taková poslední činnost, která mě s dětmi hodně baví, ale je pravda, že se jí už nevěnuji tak často, se týká vyrábění náušnic a broží tzv. technikou hot fix. Je to metoda, kdy se skleněné předměty nalepují lepidlem na oblečení nebo se nažehlují. Skýtá spoustu možností, protože jeden skleněný korálek může symbolizovat třeba oko, ale ve spojení s ostatními už může být rukou nebo něčím jiným. Nejjednodušší je vzít třeba tričko, rozházet na něj barevné skleněné věci a pak nechat každé dítě, aby nějaká sklíčka přilepilo. Pak se tričko zvedne, nepřilepená sklíčka z něj spadnou a ve vzniklém vzoru hledáme něco zajímavého. Takto se dá nenásilnou formou dostat k otevření různých témat nebo nácviku dovedností. Navíc se přitom zažije spousta legrace.

Můžete vzpomenout nějakou vtipnou situaci, která Vás při práci s dětmi rozesmála?
Povídala jsem si s jednou vietnamskou holčičkou o tom, jak se má, jak se jí daří ve škole a co jí nejvíc baví. Líbil se jí můj snubní prstýnek a ptala se mne na manžela. Během našeho povídání se mě zeptala, jestli mám doma děti. Protože prozatím děti nemám, tak jsem jí řekla, že ne. No a ona reagovala další otázkou, kde tedy ty děti mám, když ne doma. Ona totiž z vyprávění svých rodičů a prarodičů věděla, že ve Vietnamu, když je žena vdaná, má děti brzy.
Také mě napadá, i když to není úplně konkrétní příhoda, že se hodně bavím a směji, když s dětmi společně cestujeme a výlet nebo seminář veřejnou MHD. Zejména, když je dětí méně – třeba do pěti školáků, vždycky mi cukají koutky, když se potkám očima se staršími dámami. Děti samozřejmě po celém voze běhají, nebo alespoň hlučí a je potřeba je napomenout. Děti obvykle, stejně jako já, zaregistrují tázavé pohledy spolucestujících a začnou mi říkat „mami“. Nijak mě to nepohoršuje a jde to využít k celkem dobrému způsobu seznámení se během hry.

V organizaci pracujete už několik let. Napadají Vás některé odlišnosti, ve kterých by mohly navzájem jednotlivé kultury hledat inspiraci? Nějaká pravidla, která by se mohla jednotlivé skupiny posunout kupředu?
Z vietnamské kultury bychom se mohli poučit v jejich přístupu k novému dni, který je čistý nepopsaný papír. Ráno je potřeba začít bez chmur a kolektivním řešením problémů i radostí. Ani ti nejmenší nejsou z procesu rodiny vyčleněni a mohou se od dětství učit, jak se co dělá a kdy kdo o čem rozhoduje.
Nebo postoji k učitelům a starším lidem. Ti jsou pro ně nedotknutelní a mluví o nich vždy s respektem. I když např. z jejich vyprávění můžeme vyčíst, že jejich učitel na základní škole byl velmi přísný, nikdy se vůči němu nebudou vymezovat v negativním smyslu nebo jej znevažovat.
Vietnamci by si naší kultury mohli vzít malou inspiraci v tom, že život se neodehrává na iPhonu nebo Skypu a lidé mohou někam společně vyrazit. A hlavně by už měli přijmout názor, že i odpočinek je důležitá součást pracovního dne. Někdy totiž pracují tak usilovně, že jim na odpočinek, čas s dětmi nebo starými rodiči nezbývá čas.

Autor: Oldřich Večeřa
Foto: http://www.lache-chave.cz/gallery.php?stranka=2&co=127