Nechceme, aby se umění domácího semenaření vytratilo, říká zakladatelka Semínkovny Klára Hrdá

Zdroj fotografií: Archiv Kláry Hrdé

Půjčit si lze v dnešní době téměř všechno – dokonce i semínka! Tuto možnost mají zájemci díky projektu Kláry Hrdé, která pod heslem „sázej, sklízej, sdílej“ provozuje už dva roky Semínkovnu. Její rozsáhlá síť zahrnuje už desítky míst po celém Česku, kde mohou lidé bezplatně nabídnout svá semínka anebo si je naopak odnést.

Jak vám v hlavě vyklíčil nápad na Semínkovnu?

V letech 2014 až 2015 jsme žili s rodinou ve Francii, kde jsme se shodou okolností dostali na oslavu otevření místní semínkovny (francouzsky la grainotheque). V té době ve Francii existovaly semínkovny necelé dva roky. Akce mne zaujala, odnesli jsme si zajímavá semínka a plno informací o projektu. Byl to pro mne impulz hlouběji se zajímat o to, proč vlastně existuje podobná “semínková banka”. To, co jsem postupně odhalovala, mne velmi zneklidnilo.

Můžete být konkrétnější?

Situace není vůbec růžová a neustále se zhoršuje. Rapidní úbytek biodiverzity s sebou nese značné problémy, a to zejména pro generace našich dětí a vnuků. Nástup GMO a hybridních odrůd nebo biopirátství vede k nesvobodě a závislosti. Objevuje se mnoho negativních dopadů na místní komunity po celém světě, mizí i české staré a osvědčené odrůdy. Na vině je mimo jiné nevhodný způsob pěstování zemědělských plodin, monokultury, monopoly na trhu s osivem, omezující legislativa a mnoho dalších problematických okolností. I to, že lidé prostě přestali semenařit. Chtěla jsem, aby se tyto informace dostaly i k české veřejnosti.

Co následovalo poté?

Protože mě semínkovna a její jednoduchá pravidla i principy nadchly, spojila jsem se s jejím iniciátorem a požádala o svolení přinést semínkovny do České republiky. Svolení jsem získala, vymyslela jsem český název a logo, založila web a navázala kontakt s lidmi, kteří v Česku semenařili a poskytli mi podporu a pomoc, za kterou jsem velmi vděčná.

Takhle to zní poměrně jednoduše. Jak obtížné ale ve skutečnosti bylo celý projekt nastartovat?

Rozjet podobnou iniciativu nebylo lehké, stojí za tím mnoho hodin mé práce. Hlavně zpočátku to fungovalo tak, že když večer děti usnuly, sedla jsem si k počítači a pracovala ještě 3-5 hodin. Většinu věcí jsem se učila za pochodu. Měla jsem velkou motivaci v tom, že co dělám, má smysl,  a věřila jsem v pozitivní výsledek. Samozřejmě bych nic z toho nezvládla bez podpory mojí rodiny a skvělého partnera, pomohlo mi i několik šťastných náhod a okolností. Podstatné také bylo, že se mi ve správný moment podařilo získat pro iniciativu potřebnou publicitu.

Můžete popsat, jak vlastně Semínkovna funguje?

Semínkovny jsou jednoduché a fungují na principu jakési semínkové knihovny: semínka si v nich “půjčíte” a po sklizni opět “vrátíte” a nabídnete dalším zájemcům. Vše je bezplatné a na bázi důvěry. Zapojit se může kdokoliv – jsme svobodná iniciativa.

V čem vidíte hlavní smysl svého projektu?

Smyslů má Semínkovna několik. Často je zdůrazňováno jen bezplatné sdílení semínek, ale já si myslím, že to u semínkovny není nejdůležitější poslání. Semínkovny se snaží lidi motivovat a učit opět semenařit. Nechceme, aby se umění domácího semenaření vytratilo. Přejeme si, aby zahradníci pochopili, že mnohé plodiny si mohou množit jednoduše sami a že to je nejen ekonomické, ale i ekologické. Navíc se snažíme poukazovat na dědictví v podobě místních odrůd, které se mnohdy komerčně nenabízí a postupně mizejí a vymírají. Semenařením si budujeme nezávislost, roste sebedůvěra i bližší vztah k potravě jako takové. Semínkovny mají za cíl učit lidi produkovat si vlastní potravu od semínka k semínku a předat tyto znalosti dalším generacím.

Jak se iniciativa během 2 let fungování rozjela?

Projekt funguje zatím jen krátce a mě velmi těší zájem, který v naší zemi vyvolává. Věřím, že časem pomůže otevřít i veřejnou debatu ohledně legislativy a podpoří zájem veřejnosti o daná témata. Velkou radost mám z každé semínkovny, ale nejvíce mne těší, když se zapojí školy a semenaření se stane součástí výuky. Nedávno jsme překročili počet 70 oficiálně přihlášených semínkoven, najdete je už ve všech krajích naší země. Konkrétní seznam je uveden na našem webu, kde ho průběžně doplňujeme.

Máte představu, jací lidé semínkovny využívají?

Asi nelze označit typického uživatele. Mnozí návštěvníci jsou prostě jen zvědaví. Nicméně z velké části jde o lidi, kteří chtějí zahradničit přírodním způsobem, zajímají se o tradiční postupy, jsou ekologicky smýšlející, hledají alternativy. Osobně mne překvapilo procento lidí, kteří i dnes aktivně semenaří, což je pro mne velmi pozitivní zpráva. Dále mě moc těší, že roste zájem nejen o semínkovny, ale i o informace, přednášky či promítání filmů o problematice okolo osiv.

Jakým dalším vedlejším aktivitám se věnujete?

Uspořádala jsem několik setkání lidí, kteří semenaří, jež mají za cíl předávání zkušeností a kontaktů. Pořádám přednášky, kurzy semenaření, workshopy, prezentuji iniciativu na akcích ke Dni Země, na filmových festivalech a promítáních dokumentárních filmů nebo na školních konferencích. Vedu web a facebookovou stránku, snažím se předávat informace o novinkách. Do toho sami aktivně semenaříme. Je toho hodně a je to velmi náročné.

Máte své oblíbené semínko?

Ano. Oblíbila jsem si fazole, úplně jsem se do nich zbláznila. Mám asi dvě desítky odrůd, které testujeme a poznáváme. Podzimní luštění je u nás rodinná záležitost a baví zejména děti. U fazolí se mi líbí jejich různorodost, ale i energie, která je ze semen cítit. V letošním roce mne nadchly i nehybridní okurky. Semínka z loňské sklizně perfektně klíčila a úroda je dobrá, z toho mám velkou radost. Je skvělé, když práce a čas, kterou do toho dáváte, přinese pozitivní výsledek.

MEDAILONEK

Klára Hrdá je nadšená zahrádkářka-amatérka a vyznavačka přírodního zahradničení. Nějaký čas žila ve Francii, kde objevila tamější semínkovnu, a později se rozhodla nastartovat podobný projekt i u nás. Semínkovna funguje v Česku od roku 2015 a umožňuje zájemcům sdílet osivo z jejich zahrádek. I skrze svou iniciativu chce Klára jakožto matka měnit svět pro své děti alespoň trochu k lepšímu.

Autor článku

Kristýna Motlová