Na vlastní kůži: Radost na entou díky Dobrokávě

Zdroj fotografií: Kristýna Motlová

Brno je jedna z mých nejoblíbenějších tuzemských destinací. Nevím, zda je to díky naší společné studentské minulosti, parádní brněnské atmosféře nebo zásobám dobré kávy, které jako kavárenská povalečka nemám nikdy dost. Dobrá káva každopádně nechyběla ani při mé poslední návštěvě – tentokrát taková, která to má přímo v názvu. Dobrokáva.

Když vystupuju z vlaku do prosluněného Brna, vmžiku zapomínám na vstávání v půl páté i na upršenou Prahu. Bez velkého otálení mířím na Zelný trh, abych sluneční paprsky podpořila v jejich snaze probudit mě ještě nezbytnou dávkou kofeinu. S touhle ranní kávou to ale nebude jen tak…

Jakmile mám stánek s Dobrokávou na dohled, sahám do batohu pro hrneček. Moje eko dušička mi totiž neschvalovala jít dělat dobro, a přitom zatížit planetu dalším zbytečným kelímkem. Naštěstí mě zachránila kamarádka, která mi svůj hrneček na kávu s sebou půjčila bez mrknutí oka i podivování se, že ho s sebou táhnu bezmála 300 kilometrů jen kvůli jednomu kafi.

„Dobrý den, já bych si dala jednu Dobrokávu,“ směji se na slečny za pojízdnou kavárnou. Podávám hrneček, peníze ale nikoliv, všechny totiž víme, že za tuhle kávu se bude platit jinak – dobrým skutkem. Bez ranní kávy ovšem chybí nápady, a tak se obracím k tabuli dobrých skutků pro inspiraci. Po krátkém přemýšlení se rozhodnu věnovat květinu náhodnému kolemjdoucímu. To s ohledem na mou nelibost v oslovování cizích lidí nebude jen tak, o to lepší mi ale moje volba připadá.

Část KÁVA mám po pár minutách za sebou, teď přichází na řadu DOBRO. Skrz Zelňák proto mířím do květinářství, když vtom míjím malinkatý, nejspíš rodinný stánek, kde mají jako jednu z nemnoha položek i luční kytice. Bez váhání jednu kupuji a s dobrým pocitem z podpory místních (lidí i květin) pokračuji, kam mě nohy nesou, s cílem někoho potěšit.

Oči mi roztěkaně přeskakují z člověka na člověka. Zastaví se vůbec? Neusmívá se příliš? Bude mít tu kytku kam dát? Stop. Zastavuji sama sebe s uvědoměním, že nade mnou opět převzal nadvládu pan Rozum. Kdy jindy než při dobrých skutcích by ale mělo rozhodovat Srdce? A tak mu dávám dostatečný prostor, a když záhy na České spatřím na lavičce starší paní, která mi bez přemýšlení připomene vlastní babičku, mám jasno. Nádech, výdech a jde se na to.

„Dobrý den, promiňte, mohla bych Vám věnovat květinu? Jen tak, pro radost?“ Paní krátce překvapeně zamrká, záhy se ale usměje a omluvně ukazuje na hůl a vysvětluje, že už by květinu neunesla. Zajímá ji však, jak je možné, že jí chce jen tak někdo něco dát. Seznamuji ji s dobrokávovým projektem, krátce si povídáme a loučíme se s úsměvem.

Napoprvé sice květina svého majitele nenašla, já ale toto milé setkání za úspěch rozhodně považuji a radostně kráčím dál. Další ženu už zastavuji téměř bez rozmýšlení, scéna se v hlavních bodech opakuje. Paní se omlouvá, že míří ještě ke kadeřníkovi a navíc není z Brna, zdůrazňuje však, že jsem jí i tak udělala radost a navzájem si přejeme pěkný den.

Tak že by do třetice všeho dobrého? Míjím paní s vnukem, nejspíš na cestě ze školy, a ti už květinu bez váhání přijmou. Vzápětí se dozvídám, že tím radost nekončí, kytici totiž věnují své dceři, respektive mamince. Dočasná majitelka mi mnohokrát děkuje a přeje, ať se mi po zbytek dne vše jenom daří. A já, když se od ní odvracím, mám na tváři tak srdečný úsměv, že sama sobě okamžitě slibuji, že něco podobného musím dělat častěji. A to i bez Dobrokávy.

Autor článku

Kristýna Motlová