Kouč Petr Kadlec: Bez předchozího neúspěchu se ještě nikdo úspěšným nestal

O úspěšných lidech a jejich přemýšlení se mluví hodně. Často se ale zapomíná na důležitou část cesty za úspěchem – pády a opětovná síla vstát. Petr Kadlec se jako profesionální kouč zabývá právě tím – jak hledat sílu a motivaci v situacích, které jsou pro nás nejtěžší. Na letošní konferenci osobního rozvoje s názvem Rise and shine mluvil o tom, proč jsou neúspěchy důležité a co si z nich vzít.

(5 minut čtení)

Vaše přednáška na konferenci nesla název „Úspěch je fajn, ale co s neúspěchem?“ Tak co s ním?

Především si musíme uvědomit, co za neúspěch považujeme, protože ten je často jen relativní. Druhá věc je naučit se neúspěch analyzovat a rozpoznat, co nám na dané situaci nejvíc vadí, co nás nejvíc bolí, co v nás vyvolává pocit ohrožení.

Má v životě člověka neúspěch své místo?

Jsem přesvědčen, že bez neúspěchu se nedá dosáhnout úspěchu. Ve skutečnosti je strašně málo věcí, které se nám podaří hladce na první pokus. S neúspěchem musíme počítat a pokusit se ho využít ve svůj prospěch. Něco se z něho naučit a obohatit svoji cestu tím, co jsme díky neúspěchu – ne jeho vinou – zjistili.

Co když je ale náš neúspěch příliš velký a nedokážeme si s ním poradit?

Jednou z nejdůležitějších dovedností člověka je naučit se znát sám sebe a odhadovat svoje možnosti. Jestliže se zaměříme na cíle, které jsou mimo naše možnosti, cesta k nim bude velmi složitá. Pro udržení motivace je důležité, abychom měli aspoň částečné úspěchy jako indicie toho, že postupujeme vpřed. Přemýšlení tímhle způsobem nám dává možnost připravit se na dosažení cíle tak, aby nedošlo k fatálnímu neúspěchu, který by nás úplně vyhodil z kolejí. Když se to přesto stane, je čas na sebereflexi – nezvolili jsme si příliš vysoký cíl? Je to také prostor pro zvážení, jestli je touha po daném cíli dostatečně silná. Nakonec, pokud se přesto vzdáme, neznamená to konec, ale možnost převrátit selhání ve svůj prospěch. Protože ani úspěch, ani neúspěch nejsou nikdy krystalicky čisté, i v selhání je něco, co jsme se naučili, čím jsme se posunuli. Když si to dokážeme uvědomit, inventarizovat, dokážeme to příště využít a stavět na tom.

Lidé ale často své omyly opakují. Jak se lze ze svých chyb nadobro poučit?

Když uděláme stejnou chybu znova, znamená to, že asi dobře nerozumíme tomu, jak a proč chyba vznikla. Nejsme dokonalí, může se stát, že i když chybu dobře zpracujeme, pod tlakem okolností si včas neuvědomíme, že jsme ve stejné pasti. To už je pak opravdu velký vykřičník a já se v takové chvíli ptám – ty vole, kolikrát to ještě potřebuješ zažít, třikrát, pětkrát? (smích)

Říká se, jednou je nikdy a dvakrát je vždycky.

Přesně tak. (smích)

Pokud nás tedy neúspěch nezlomí a chceme jej využít, jak to můžeme udělat?

Pokusme se z neúspěchu vytěžit co nejvíc – co jsme se naučili, co nám pomáhalo se rozhodovat, jak jsme konali… To všechno vytváří naší celoživotní zkušenost. Jsou to věci, které se nenaučíte z učebnic, střípky, které sbíráme vždy, když se do něčeho pustíme. Proto toho musíme dělat co nejvíc, být aktivní a hromadit zkušenosti, které nás příště proti neúspěchu ochrání.

Mnoho lidí se nechá odradit hned prvním neúspěchem. Čím to je, že první neúspěch bolí víc?

Je to tím, že na něj nejsme připraveni. Do každého úsilí či mise vstupujeme orientováni na pozitivní výsledek. První škobrtnutí nás zaskočí. Myslet pozitivně a vkládat do projektů veškerou energii je velmi dobrý přístup, ale musíme se naučit zvládat i negativní věci. Pokud je pro nás selhání silnou emoční zkouškou a opravdu nás paralyzuje a demotivuje, pomohou nám lidé kolem nás. Síla ostatních lidí je úžasná.

Neurovědy pomáhají překonávat komunikační bariéry mezi lidmi

Jste odborníkem na aplikaci neurověd v běžném životě. Co přesně to znamená?

Během své práce konzultanta ve firmách jsem se potkával s tím, že lidé nejsou připraveni přijímat některé změny. Hledal jsem odpověď na to, proč. Právě ta bariéra byla něco, co mě dráždilo a čemu jsem se chtěl věnovat – přibližovat se lidem a překračovat překážky vznikající kvůli tomu, že každý k životu přistupujeme z jiného východiska. Studoval jsem proto psychologii, ale vůbec mě neuspokojila. Chtěl jsem to opřít o nějaký „tvrdý výzkum“. Jsem přesvědčený, že prostřednictvím svého mozku řídíme své chování, výsledky, život. Pustil jsem se do studia aplikovaných neurověd v Americe. Mojí vizí bylo naučit se z anatomie, fyziologie či neurochemie tolik, abych mohl číst výzkumné zprávy vycházející z laboratoří primárního výzkumu a stát se jakýmsi překladatelem těch náznaků, které jsou užitečné pro praxi. Snažím se tak lidem zprostředkovat nejnovější aplikovatelné vědecké poznatky co nejrychleji – v podnicích, v organizacích i ve vztazích.

Na svých stránkách píšete: „A tím jsme všichni (prostřednictvím svého mozku) svého štěstí strůjci…“ Jak můžeme myšlením ovlivnit to, zda se cítíme být šťastní či nikoliv?

To je těžká otázka, já totiž úplně nevím, co to je štěstí. Je to pojem, kterým se manipuluje šíleným způsobem.

Jaká je tedy vaše definice štěstí?

Je to emoční stav, který se můžeme snažit vyvolat. Já radši mluvím o spokojenosti, určité vnitřní rovnováze. Spokojenost skutečně můžeme ovlivnit tím, že se velmi pečlivě snažíme posuzovat všechny vnější podněty a snažíme se je vybalancovávat tak, abychom předešli rychlým emočním reakcím, které nás vrhají do zaujatého pohledu na realitu. V tom mi pomohl koučink. Je to vlastně postoj ke druhým, které zahrnuje neposuzování, nezaujímání rychlých stanovisek, ale sledování, vnímání a zasazování do kontextu, aniž bychom hodnotili. Dává nám to možnost udržet si objektivní pohled a nespadnout do záporné nebo kladné emoce v extrémních polohách. Pomáhá i meditace, mindfullnes, která je jediná vědecky prokázaná metoda jak aktivně ovlivňovat svoje myšlení.

Můžeme svým myšlením a přístupem k životu ovlivnit jiné lidi?

Můžeme a strašně moc. Já sám to hodně vnímám. Všichni se vzájemně zrcadlíme. Jak přistupujete k lidem, tak oni přistupují k vám. Ovlivňujeme tak vzájemné vztahy. Lidé netouží po ničem víc, než po pohodových vztazích.

Jak vy sám bojujete s chmurnými myšlenkami či neúspěchem?

Těžko. Ale aplikuji většinu zmíněných věcí. Snažím se nacházet věci, které mi okamžitou těžkou negativní emoci dokážou vykompenzovat. Snažím se nezapadnout do ní hluboko, k čemu mi pomáhá emoční management. Nejsilnější prostředek je ale právě mindfullness meditace. Abychom byli v rovnováze, potřebujeme si vytvořit dovednost, a zvládat emoce, využít je a regulovat. K tomu potřebujeme odstup, který získáme právě při meditaci. To není žádná duchovní praktika, ale skutečně vědecká metoda.

Medailonek

Petr Kadlec je profesionální kouč a konzultant ve firmách. Je odborníkem na aplikaci neurověd v běžném životě. Jeho prací je hledat cesty vhodné komunikace a řešit problémy s motivací zaměstnanců ve firmách. Lidem toužícím po úspěchu radí: „Dělejte toho co nejvíc, buďte aktivní a hromaďte zkušenosti, které vás proti neúspěchu ochrání.“

Článek vznikl ve spolupráci s konferencí Rise and shine.